Každodenní peklo mezi punčoškami a účty

Matúš Guziar // , 20. vydání

Maďarský film Jeden den režisérky Zsófie Szilágyi je individuálním dramatem hlavní hrdinky Anny. A to tady skutečně mluvíme o autentické hrdince, jejíž jeden den (anebo žel každý její den?) máme možnost sledovat. V úvodu filmu Annu potkáváme v momentě, když se chystá s kamarádkou do baru na sklenku vína. Děti křičí, manžel klábosí s kámoškou u dveří, Anna se připravuje a potají vybírá z obálky našetřené peníze. V následující scéně v baru se dozvídáme, že Annina rodinná rutina je „zdobena“ manželovou nevěrou, a to ne s kýmkoli, ale hned s její vlastní kamarádkou. To je snad už dost pro základ jakéhokoliv dramatu. A vskutku dost je toho taky na samotnou Annu. Následně totiž sledujeme kolotoč jednoho Annina dne, když se snaží jako matka vychovávat tři děti, vyučovat italštinu v jazykové škole, a tedy přispět do mizerného rozpočtu a zároveň být vzornou manželkou, která čeká na svého nevěrného mužíčka s připravenou večeří. Do těchto nelehkých úkolů jí však vstupují překážky všedního dne – nemocné batole, zapomnětlivý syn, hyperaktivní dcera, neurotický řidič nebo nezaplacené dluhy. Anna tak sice přes den statečně balancuje mezi svými příkořími, ale k večeru fyzicky i psychicky vyčerpaná hledá únik z tohoto pekla. A přestože si v noci dovolí aspoň částečnou pauzu strávenou s hlasitou hudbou sama za volantem, ráno se zase zodpovědně vrací k rodině a bere opět na sebe své každodenní břemeno.

Je potřeba říct, že drama Szilágyi je velmi precizně zvládnutá sonda do života moderní ženy. Autorka tak svým snímkem přispívá do diskuse o náročnosti rolí manželky, matky a zároveň částečné živitelky rodiny. Podává realitu autenticky. Divák, resp. divačka se s postavou Anny díky hodnověrně zahranému výkonu výborné Zsófie Szamosi lehce ztotožní. Mnoho divaček ve filmu přirozeně rozpozná také scény z vlastního života o každodenních trampotách v životě matky a pro muže film může zase snad fungovat jako náhled do ženské perspektivy prožívání problémového manželství a rodičovství. Myslím, že se režisérce  záměr zdárně povedl a divákovi nabízí obraz každodenního života jedné ženy, který je konstruován věrně, bez příkras a s citem pro detail. Důkazem toho je koneckonců i mezinárodní úspěch filmu, jelikož v rámci soutěže Europen Film Awards získal v roce 2018 nominaci na Cenu kritiky v kategorii Objev roku. Z toho důvodu doporučuji tento film těm, kteří mají v oblibě rodinná dramata. V rámci pražského festivalu 3Kino k tomu mají příležitost už dnes, tedy 14. října od 16:15 ve velkému sále kina Atlas.


Další články v Postilionu