Stát si za pravdou: recenze na Pana Jonese

Václav Skořepa // , 20. vydání

Poprvé v kině Lucerna. Honosně zdobený sál, určený spíše divadelním hrám a meziválečným kabaretům. Pro dnešní večer ale místem české premiéry nového filmu Agnieszky Holland Pan Jones (Mr. Jones). Historické drama o kdysi žijícím zvědavci hledající faktickou pravdu přináší možnost porozumět nejasné předválečné době a docenit dnešní nezávislou a odvážnou žurnalistiku.

Gareth Jones (1905–1935) je začátkem roku 1933 mladý a nadějný poradce britského premiéra, známý díky rozhovoru s novým německým kancléřem. Odhodlaný udělat interview i se Stalinem přijíždí do Moskvy za přítelem novinářem, který je na stopě tajemství sovětských budovatelských úspěchů. Jones ale nachází svého přítele mrtvého a musí se sám potýkat s neznámou metropolí, kde nikdo neví, zda někdo zrovna nepřikládá sklenici na protější zeď. Ostatní západní novináři nekriticky přijímají oslavné zprávy od sovětských úřadů a konformně si užívají. Jones ale potěmkinovskou Moskvu odmítá a nakonec se za pomoci spřízněné žurnalistky Ady vydává na Ukrajinu, „sýpky“ Sovětského svazu. Během putování zasněženým venkovem odhaluje cenu za Stalinův údajný pokrok. Místo modernizace skrze kolektivizaci se všechno „Stalinovo zlato“ (obilí) odváží a miliony obyvatel jsou ponechány napospas „holodomoru“. Jones na vlastní kůži pozná různé aspekty mezní situace hladu, bídy a zimy. Po návratu se potýká se sebezapřením, otázkou morální odpovědnosti, zda zprávu zveřejnit, když jsou v sázce mezinárodní spojenectví i lidské životy, zamlčováním pravdy a všeobecným odmítnutím. Za svá rozhodnutí platí vysokou daň. Přesto se nevzdává.

Mr. Jones má jasné poselství: podpora nezávislosti novinářů a jejich odvahy k odhalování pravdy, navzdory nevůli mocných, stíhání, zabíjení i pragmatismu blízkého okolí (radši do toho hnízda nekopej). Holland chystala film od roku 2015, kdy probíhala dezinformační kampaň o uprchlících a bojích na Ukrajině. Následně se vynořovaly případy kompromitace polských státních médií nebo zavražděných novinářů ve světě. Sama režisérka v srpnovém rozhovoru vzpomněla na Jána Kuciaka. O situaci žurnalistiky také řekla: „Média mizí ve prospěch zaprvé toho rozmachu internetu, kde jsou si informace vlastně rovny a lživá informace se prosadí snáze než pravdivá, zadruhé zkorumpovaných a sebevědomých médií. Tento fakt znemožňuje komunikaci a smazává to, co lze označit jako veřejný prostor.“ Jones není slepým bojovníkem za „jedinou pravdu“, za což ho kolegové označují za naivního, ale člověk uvažující o důsledcích jejího zveřejnění, kolem čeho se točí závěr filmu. Jako kontrapunkt je postaven nositel Pulitzerovy ceny Walter Duranty, který propaguje a chce věřit iluzi sovětského zázraku, což na Západě nebylo tak výjimečné.

Holland zvolila zajímavou formu vyprávění, když Jonesův příběh rámuje a proplétá psaním George Orwella. Využívá faktu, že se Orwell nechal zprávami o Sovětském svazu, ke kterému jako levicový intelektuál vzhlížel, a osudem Garetha Jonese inspirovat k napsaní Farmy zvířat. Lineární tok děje od druhé poloviny stále častěji doplňuje Orwellův text, který svými metaforami a analogiemi prohlubuje poselství předchozí scény. Tento prvek schází v pomyslné první kapitole v Londýně a Moskvě a stále častěji se objevuje při Jonesově putování Ukrajinou a kolem zveřejnění ve Velké Británii. Tento vyprávěcí styl ještě více podtrhuje zmíněné poselství a analogickou aktualizaci pro dnešek.

Jako student historie oceňuji pestré spektrum historických okolností a souvislostí, díky kterým divák srozumitelně pochopí postoje jednotlivých aktérů. Film se odehrává v době, kdy Hitler čerstvě nastoupil do funkce kancléře a zinscenoval požár Říšského sněmu, ze kterého obvinil levicovou opozici. Britská vláda nebrala nebezpečí z Hitlera příliš vážně, protože mimo jiné byla jako většina Evropy válcována hospodářskou krizí. Naopak Sovětský svaz stále budoval a zvenčí se zdálo, že jeho „spravedlivější“ společnost opravdu funguje. Nakonec právě ekonomické zájmy Západu na sovětské industrializaci vedou k mezinárodnímu uznání SSSR jako rovného partnera. Tomu v americkém případě dopomohly i zprávy některých pozorovatelů, kterým byla představována jen ta prosperující stránka reforem, jako v případě Durantyho. Británie dala přednost pragmatické politice udržování dobrých vztahů se Sověty před odhalením pravdy o hladomoru a rizikem mezinárodního skandálu. Jonesovy zážitky z Ukrajiny zobrazují strádající atmosféru se známými prvky této události - jedlo se, co se našlo a dalo, jídlo mělo vyšší hodnotu než peníze nebo cizí život. Přesto se film nevyžívá v příliš naturalistickém zpodobnění a sází na náznaky a Jonesovo osobní vnímání.

Co filmu vytknout? Nevyrovnané tempo vyprávění, kdy je začátek docela rozvleklý – i přes dobrý úmysl seznámit s hrdinou a kontextem. Na druhou stranu závěrečná část je velmi dynamická. Zdálo se mi, že i na úkor vcítění se do Jonesových dilemat a rozhodování. Například Jonese o zveřejnění zprávy přesvědčí oběd s neznámým spisovatelem. Nedotažená je linie o Jonesově matce Ukrajince, u které schází vyvrcholení nebo projev smysluplnosti pro hrdinu. Podobně to lze vnímat také u zavražděného novináře, v jehož práci Jones pokračuje.

Některé poznámky k filmu. James Norton, představitel Jonese, si dosud zahrál v několika britských detektivních sériích nebo v minisérii Vojna a mír. Výraznější roli si zahrál v historickém filmu Belle a vedle Pana Jonese se ujal hlavní mužské role v nové adaptaci Malých žen. Agnieszku Holland netřeba českému divákovi představovat. Historická témata zpracovala jak ve snímku V temnotě (2011), za který byla nominována na Oscara, tak v trilogii Hořící keř (2013). S Panem Jonesem v britsko-polsko-ukrajinské produkci objíždí od února 2019 filmové festivaly ve světě. Toto turné zakončila před vstupem do polské distribuce v září na Festivalu polských filmů ve Gdyni, kde získala Zlaté lvy za nejlepší snímek. 

Historický exkurz

Je možné spoilovat historický film? Vždyť víme, jak to dopadne. Nebo vystačí dějepisná lekce tety Wiki. Následuje několik faktografických dodatků, které děj filmu a osud pana Jonese dokreslují a nabízejí širší kontext. Mohou trochu narušit dojem z filmu. Všechny informace pochází z oficiálního webu Jonesovy pozůstalosti, kde si lze přečíst všechny jeho články nejen k ukrajinskému hladomoru.

Gareth Jones, syn Velšana a Ukrajinky, vystudoval na Cambridgi francouzštinu, němčinu a ruštinu a s touto průpravou nastoupil v roce 1930 jako poradce pro zahraniční záležitosti u bývalého premiéra Davida Lloyda George. Ve filmu není řečeno, že Jones před svou osudovou cestou navštívil sovětské Rusko už třikrát v letech 1930 až 1932. Ve vydaných článcích se věnoval probíhající budovatelské pětiletce a sovětské společnosti, třeba ideologizovanému školství. A právě v textech z cesty do Ruska na podzim 1932 pod společným názvem Budeme mít polévku? se Jones zmínil o náznacích a zvěstích o nedostatku jídla a masových úmrtích na Ukrajině. Filmová cesta do Moskvy a na Ukrajinu se odehrála v březnu 1933 a své poznatky zveřejnil tiskové konferenci v Berlíně 29. března. Vlastní text zveřejnil 31. března pod názvem Hladomor vládne Rusku: pětiletý plán zničil dostupnost chleba, ve kterém shrnul osobní zážitky s podmínkami na Ukrajině a rozhovory s místními rolníky. Celé jaro zveřejňoval v britských a amerických denících detaily a analýzy stalinského systému, zároveň se hájil proti zpochybňování od dlouholetého a váženého pozorovatele v Moskvě Durantyho. Jones byl mezi prvními, který pro ukrajinský případ použil označení „man-made famine“ (uměle vyvolaný hladomor). Pokračoval jako novinář v kritice sovětského systému a působil jako zahraniční zpravodaj. Jeho cesta do Japonci okupovaného Mandžuska koncem roku 1934 se mu stala osudnou. Byl zajat a následně zabit místními bandity den před jeho třicátými narozeninami. Panuje podezření, že si jeho vraždu objednala sovětská tajná policie NKVD. Na Ukrajině je Gareth Jones považován za hrdinu, který svět informoval o největší národní tragédii. Potvrzuje to jak Ukrajinský řád za zásluhy z roku 2008 a podíl na financování filmu, ale i přítomnost ukrajinského velvyslance v Praze na české premiéře filmu.

Film naznačuje, že Jonesův případ byl pro Orwella hlavním inspiračním zdrojem. Kniha vznikla o deset let později (přelom 1943 a 1944) a Orwell v ní zpracovává Jonesovy poznatky s osobními zkušenostmi ze španělské občanské války (v knize Hold Katalánsku). Tam se setkal s praktikami sovětské propagandy a Stalinových emisarů, kteří se podíleli na ideologické diskreditaci a likvidaci trockistů a dalších údajně nepřátelských -istů ve vlastních řadách. Podle výzkumu Nigela Colleyho si Orwell zvolil jméno Jones pro farmáře, proti kterému zvířata vedou osvobozeneckou revoluci, s odkazem na to, že ruského cara i Garetha Jonese nechali zabít bolševici.

Film Pan Jones je dobře vystavěný historický film s výrazným a jasným poselstvím pro současnost, jak se u historie sluší a patří.


Další články v Postilionu