Anežka

Václav Skořepa, , 11. vydání

Doběhla k mohutnému smrku. Opřela se zády o popraskanou kůru a zhluboka oddechovala. Přitom očima divoce zkoumala temnotu, z níž přiběhla. Nic, pomyslela si. Stíny nehybně udržovaly pozice přidělené svitem dorůstajícího měsíce. Srdce jí stále rychle tlouklo a ruce se třásly. Divoký tep jí bubnoval v uších. Nořila se do hlubokého ticha spícího lesa. Nemůžu se zastavit. Musím pokračovat! Přiměla tuhnoucí nohy k pohybu a vběhla mezi stromy.

Neustále se rozhlížela po okolí. Možná už mě nesleduje? Kmeny splývaly do tmavých nekonečných zdí. Proč se To vrací? Chladný vzduch vysoušel slzy, které se jí vodorovně rozbíhaly po tváři. Vždyť se To už dávno vyřešilo! Zrychlila, jak se v ní hromadilo napětí se strachem a zlostí. Dostala jsem se z Toho. Tak proč se To do prdele vrací?! Prošla jsem si Tím. Nehorázně mě To bolelo. Celé ty dny jsem zmateně chodila a nechápala, jak a proč se To stalo. Trvalo tak dlouho, než jsem se z Toho vyhrabala…

Zastavila se. Pozorně naslouchala hlubokému tichu. Věděla, že jakmile Ten hlas uslyší, že jakmile ji To dožene, je konec. Vrátí se zpět o několik let. Vrátí se nenáviděná maska, kterou si kvůli ochraně před Tím nasadila. Vrátí se ta Anežka, která s tou dnešní má společné jen tělo. Ztratí jistotu, kterou získala. Ztratí všechno, čeho do dnešní noci dosáhla.

Za zády zašustilo listí. „Anežko.“ Tělem jí projel mráz. Rozplakala se. Otočila se a vrátila.


Další články v Postilionu