AudioREPORT 2019: Co s vámi udělá 12 hodin audio-dokumentů?

Natálie Schejbalová // , 21. vydání

Když mi zavolal spolužák z Ježkárny, jestli chci jet na 28. ročník soutěžní přehlídky českých rozhlasových dokumentů v rámci MFDF Ji.hlava, neváhala jsem. Možná jsem ale měla.

Zmínil se, že máme díky škole postaráno o odvoz, ubytování a stravu. Už se však nezmínil, že na nás následující dva a půl dne čeká dvacet jedna hodin pořadů a diskusí a nesmíme chybět ani na chvíli. Budeme totiž součástí poroty. A jak bychom mohli férově hodnotit, kdybychom neslyšeli všechno?

A jak můžeme férově hodnotit, když tam sedíme už deset hodin, pijeme pátou kávu a chce se nám brečet únavou a nedostatkem pohybu? Těžko. Museli jsme se o to však alespoň pokusit.

Šálek na stole, pero a blok

Dokument bez obrazu

„Audiodokument? To je něco jako hodně dlouhý podcast?“ byla první reakce Kryštofa, když jsem přišla s tím, že napíšu článek o letošním AudioREPORTU. V tu chvíli mi teprve došlo, že ne všichni vědí, co to ten audiodokument vlastně je. Ve skutečnosti bývají audiodokumenty mnohem kratší a náročnější na přípravu.

Letošní ročník přehlídky čítal sedmnáct rozhlasových dokumentů, jejichž délka se pohybovala kolem půlhodiny až hodiny. U těch kratších často zůstalo nevyřčeno tolik, že jsem nechápala, proč je neprodloužili. Některé hodinové mě naopak přiměly okousat si všechny nehty nudou a párkrát jsem se málem vrhla i na nehty kolegy sedícího vedle mě.

Největší výzvou pro tvůrce (i posluchače) audiodokumentů je absence vizuálního stimulu, na kterém jsme při přijímání jakéhokoliv sdělení dnes tolik závislí. Upoutat pozornost posluchače zvuky a mluveným slovem je mnohem těžší, než získat si diváka barevným obrazem.

Příliš světla v hotelu Slunce

Zaměstnanci i externisté Českého rozhlasu a audiodokumentoví nadšenci především z řad studentů se sjeli do hotelu Slunce v Havlíčkově Brodě, kde jako by se zastavil čas. Původně se přehlídka měla konat v Jihlavě, (což by dávalo dokonalý smysl a třeba by se dostavil i někdo z veřejnosti), ale kvůli opožděnému schválení rozpočtu se prý nic lepšího, a už vůbec ne nic v Jihlavě, nedalo sehnat.

Naskládali jsme se do sálu, kterému dominovaly dlouhé stoly se žlutými ubrusy a rekordní počet asi třiceti lustrů, jejichž řady byly ještě proloženy „komunistickými“ zářivkami. Nadstandardní počet světel se navzdory očekávání neosvědčil jako účinná prevence mikrospánku. Chvílemi klimbali snad všichni, včetně několika soutěžících dokumentaristů.

Harmonogram byl následující: blok pořadů, debata, oběd, blok pořadů, debata, večeře, pořad, debata, spánek a nazítří ještě jednou s tou změnou, že místo poslední debaty následovalo slavnostní vyhlášení. Výsledky hodnotili všichni účastníci AudioREPORTU včetně autorů (ti samozřejmě nesměli posuzovat svůj vlastní dokument). Hodnotily se: originalita, námět, provedení a celkový dojem.

Vyhrálo Peklíčko Brit Jensen

První místo dánské dokumentaristky Brit Jensen mě nijak zvlášť nepřekvapilo, ačkoliv sama jsem měla jiné favority. Jensen původně přijela do Česka jen na rok kvůli studiu filozofie na Univerzitě Karlově, ale snad i díky jejímu současnému manželovi Juro Plieštikovi už v Česku s přestávkou žije 12 let. V posledních letech se Jensen stala jedním z nejzajímavějších a nejpopulárnějších autorů na české audiodokumentární scéně. Jejím zatím asi nejznámějším počinem je dokumentární krimiseriál Matematika zločinu.

Během celého AudioREPORTu se Jensen zapojovala do debat a její úhel pohledu mi často rozšířil obzory. V Peklíčku ohledává význam české tradice Mikulášů a čertů, kterou z rodného Dánska nezná ani ona, ani její dvě děti. Tématem audiodokumentu je ale podle mě především strach jako takový, kterým nás provází ve skvěle zkonstruované tajemné a komorní atmosféře.

Mně osobně zážitek trochu zkazil až příliš velký prostor, který v dokumentu dostaly autorčiny děti. Nebojím se říct, že mě chvílemi až otravovaly, stejně jako zvuky „funění“ Jensen, procházející se v noci lesem. Tohle zachycení strachu působilo na můj vkus trochu moc dramaticky. Na druhou stranu: jak jinak zvukově zdokumentovat strach? Navzdory těmto výtkám myslím, že si Brit Jensen první místo rozhodně zasloužila, protože její dokument mezi ostatními vynikl jak provedením, tak tématem.

Uprchlíci, albíni v Africe a nestandardní líbánky

Samozřejmě jsem ráda, že jsem tímhle testem trpělivosti v pozici porotkyně prošla a měla jsem příležitost poslechnout si výběr nejzajímavějších audiodokumentů za rok 2019. Každý z nich mě nějak obohatil (ZAD. Portrét jednoho boje), povznesl (Muž, který sází stromy), pobavil (let babičky Čermákové) nebo naštval (taktéž let babičky Čermákové). Ze sedmnácti dokumentů ve mně s odstupem času zůstaly tři. Tyhle tři musíte slyšet.

Serbia is good for you

Úplně jiný dokument o uprchlících, než na jaké jste zvyklí, a sice zachycení práce českých dobrovolníků v srbských uprchlických táborech Karolínou Škápíkovou. Celou situaci podává bez patosu: civilně, přirozeně, lidsky. Dokumentem provází sympatický dobrovolník Milan, který v Czech teamu působil s přestávkami rok. Pusťte si Serbia is good for you a zjistěte, co v uprchlickém slangu znamená „Alibaba“ či „game“, nebo jak je možné, že potraviny v táborech často mizí dřív, než se dostanou k uprchlíkům.

Bílá nosí smrt

Lukáš Houdek přinesl svým audiodokumentem naturalistické svědectví o tom, čím si procházejí Afričané s albinismem. Dokument mi utkvěl především kvůli velmi syrovému popisu nemoci 24letého Samuela, který umíral na rakovinu kůže – sám, zamknutý zvenčí v pokoji vlastního domu. Tenhle dokument nevypovídá jen o stigmatizaci albínů jako takových, ale i o zradě, které se lidé dokážou účastnit na dalších lidech, dokonce i na své rodině.

Mrzela mě zde pouhá půlhodinová stopáž, tím spíš, že autor prozradil, jak mu původně přidělili hodinu, poté tři čtvrtě hodiny, a nakonec musel dokument zkrátit na polovinu. Kdyby se do něj vešlo víc příběhů, byl by audiodokument Bílá nosí smrt o to silnější.

Líbánky na Yukonu

Umíte si představit, že se jedete na líbánky plavit do kanadské divočiny, kde vám místo běžného líbánkového rizika – rozchodu – hrozí utopení nebo sežrání medvědem či vlkem? A co kdybyste navíc vy nebo vaše drahá polovička byli na vozíku?

Líbánky na Yukonu pro mě byly osvěžením. Nevšední téma bylo skvěle zpracované a audiodokument ani na chvíli nepřišel o mou pozornost. Jediné, co bych snad autorce Alžbětě Havlové vytkla, je lehká posedlost genderem, konkrétně „ženskou a mužskou rolí“ ve vztahu, a místy náročné otázky, položené necitlivě nebo ve špatný čas, které si mohla dovolit jen díky tomu, že je kamarádkou obou manželů. Pusťte si Líbánky na Yukonu a udělejte si názor sami.

AudioREPORT 2019: Pořadí nejlepších dokumentů

Na prvních pěti místech se svými audiodokumenty umístili následující autoři:

  1. Brit Jensen – Peklíčko
  2. Alena Blažejovská – Muž, který sází stromy
  3. Karolína Škápíková – Serbia is good for you
  4. Lukáš Houdek – Bílá nosí smrt
  5. Tereza Reková – Hudba v dřevě zakletá


Další články v Postilionu