Beautiful Boy: Závislost si nevybírá

Eli Němejcová // , 14. vydání

Chlapec sedí na pohovce v bohatě zařízeném obývacím pokoji. Je večer, za ním svítí dvě lampy. V rukou má malý sáček a s úsměškem si prohlíží jeho obsah.

„Filmy dělám proto, že mi umožňují zpracovat vlastní zkušenosti a čelit těžkým věcem, kterým se potřebuji postavit,“ prozradil belgický režisér Felix Van Groeningen, jehož první anglicky mluvený snímek Beautiful Boy právě promítají česká kina. Není třeba dolovat hluboko v útrobách internetu, abychom narazili na zlatou žílu, jež uvedla v pohyb natáčení filmového příběhu o drogové závislosti. V roce 2014 si vlámský tvůrce poprvé přečetl vzpomínky Davida a Nica Sheffových a námět byl na světě.  Romány Beautiful Boy a Tweak z velké části popisují nekončící boje proti návykovým látkám, ale také něco dalšího. Jde v nich zrovna tak o dynamiku vztahu mezi otcem a synem, jíž je Van Groeningen odjakživa fascinován a která filmu Beautiful Boy propůjčila rámec i jeho konečnou podobu.

Snímek na základě životních osudů (nebo „reálných skutečností“, jak pravil jeden promítač Bio Oka) vypráví příběh otce Davida a syna Nica Sheffových, válčících proti společnému nepříteli: metamfetaminu. Brzy je však jasné, že v této bitvě od počátku stojí každý na opačné straně barikády. Jsou to právě drogy, které mezi Nicem a jeho příbuznými hloubí propast, která ne vždy byla ve vztahu přítomná. Chlapci nechybí rodinné zázemí (filmovým fanouškům: komu by byl jejich domek v přírodě povědomý, je to ten, který v seriálu Sedmilhářky obývala Zoe Kravitz) ani podpora, přesto se Nicova realita i život jeho bezprostředního okolí hroutí.

Forma sociálního dramatu z perspektivy rodiče je tím, co Beautiful Boye odlišuje od dalších děl s drogovou tématikou. Van Groeningen necítí potřebu tlačit na artové zpracování (à la Aronofského záběry roztahující se zornice v Requiem za sen), nechal stranou fyzický úpadek (na rozdíl od Boylea v Trainspottingu zůstává Nic stále tím „krásných chlapcem“) a staví zejména na expresivním herectví ústřední dvojice. Tento přístup mu umožnil poukázat na to, oč mu jde ve filmu především: závislost nezná věk, třídu ani etnikum. Nejde o morální selhání, ale epidemii, před kterou není nikdo v bezpečí. Je tak prvním filmem svého druhu, který primárně bojuje s předsudky o závislých.

Snímek, který je pojmenován podle písně Johna Lennona (hudebním fanouškům: David Sheff s Lennonem dělal na začátku své kariéry rozhovor) je také hudebním filmem. Přestože měl režisér v rukávu skladatele, který měl pro film složit původní hudbu, nakonec se Van Groeningen rozhodl jinak. Vybíral pouze existující skladby, které Sheffovi spojují a zmiňují je ve svých knihách. Uslyšíme tak škálu interpretů (v rozpětí od Nirvány po Sigur Rós) protichůdnější než ten nejšílenější stav. Sám David přiznává, že je hudbou „svým způsobem posedlý“, ale některé zde užité songy už nemůže poslouchat.

Koho by hudba do kina nelákala, pak by mohl herecký koncert, odehrávající se mezi Stevem Carellem (Božský Bruce, Malá Miss Sunshine) a Timothée Chalametem (ten, se kterým bychom se všichni vyspali, kdybychom mohli). Jinak také lidé, kteří se v tomto kousku přátelsky předhánějí v brilantním herectví a v tom, kdo vás emocionálně víc vyždímá. V neposlední řadě zde také existuje šance, že se vám konečně podaří rozštípnout internetové debaty, která z postav to má v příběhu těžší! Závěrem ještě malá rada. Literárním fanouškům: kdo si počká do půlky titulků, dočká se překvápka.


Další články v Postilionu