Ča-snač-aj

Michaela Kudrnáčová, , 10. vydání

Otevřela jsem oči a málem jsem dostala infarkt. Vedle mé postele seděl na židli podivný muž. V šoku jsem krátce vykřikla něco neurčitého a odskočila dozadu tak prudce, až jsem se uhodila do hlavy. Před očima se mi roztančily hvězdičky. Srdce mi zběsile tlouklo, jako by mi chtělo vyskočit z hrudi a vypadnout dřív, než se situace přiostří.

Vzájemně jsme se sledovali. Já jeho očima na smrt vyděšené kořisti, on mě s ledovým klidem a dechem pravidelným jako ranní stolice. „Dobrý večer,“ pronesl ten kudrnatý blonďák s úsměvem. Na pohled bylo jasné, že má jedno oko skleněné. To druhé bylo velmi pravděpodobně jeho vlastní, ale zornička byla malá a ostrá jako špendlík. Byla bych mu odpověděla, kdyby mě děs a hrůza nepřipravily o schopnost promluvit.

„Jelikož si, jak se zdá, na zdvořilosti příliš nepotrpíte, přejdeme rovnou k věci.“ Podařilo se mi maličko se uklidnit. Čím déle jsem na něj koukala, tím silnější jsem měla pocit, že ho odněkud znám.

„Víte, madam, já tohle obvykle nedělám. Abyste rozuměla, obyčejní lidé mě nezajímají, jsou na můj vkus příliš nudní. Preferuji nadpřirozené bytosti jako je třeba tlusťoch v červené kápi nebo chodící kostlivec. Rozhodl jsem se ale udělat výjimku.“ Zářivě se na mě usmál.

„Již nějakou dobu vás pozoruji. Čtu vaše články. A dovolte mi říct, že jsou přinejmenším příšerné. Do všeho se pokoušíte vnést depresi a melancholii. Píšete o tom, jak jsou lidé hloupí, a přitom jste jedna z nich. Nemá to žádný náboj, chybí styl. Proč? Vězte, že jsme měli společného přítele. Nedávno se ale odebral na věčnost, nutno dodat, že to nebyla práce našeho cechu. A já po vás chci, abyste se vzchopila. Napište konečně něco pořádného! Něco, co má srdce a duši, něco, čím byste našeho přítele uctila. Jinak, a teď mě pozorně poslouchejte, jinak si pro vás přijdu. A bude to mimořádně brutální a bolestivé. To je totiž můj styl.“

Venku zaštěkal pes. Bylo to tak náhlé, že jsem instinktivně otočila hlavu směrem k oknu. Když jsem se obrátila zpátky k tomu podivně známému člověku, už tam nebyl. Vstala jsem z postele, povzbuzena kofeinem, a sedla jsem si za počítač, abych mohla napsat tenhle článek a věnovat ho jednomu skutečně výjimečnému člověku. Děkujeme, sire Terry, děkujeme za všechno.


Další články v Postilionu