Čekání na vlak

Václav Skořepa, , 12. vydání

Z rozhlasu zazněla zpráva o zpoždění. Lidé se začali nevraživě ošívat a pohledem probodávat poblíž stojícího průvodčího, který se nervózně snažil uniknout dotěrným cestujícím studiem jízdního řádu na světelné tabuli. Jako by uniformovaný zaměstnanec mohl za nejasné příčiny zpoždění. Ale proč ne, když už je součástí korporace…

Seděl jsem nedaleko mrzačeného průvodčího, s bradou opřenou o deštník a proplétal se myšlenkami při pohledu na prázdné koleje. Zpod nich vyrůstala rostlina podobná zkroucené marihuaně. Tok nestřízlivých fantazií narušil něčí pohled. Malé nažloutlé oči těsně u sebe, šedivé nafouklé tělo se šesti, tedy pěti červenými prsty na nohou.

Holub pražský si mě zvědavě prohlížel. Jistě mu moje shrbená silueta opřená o deštník připomněla toho šestasedmdesátiletého staříka, který tu každý všední den sedává a rozhazuje vysušené drobky. V ptačím mozku zněl alarm nejvyšší důležitosti: zdroj jídla dorazil! Ale vždyť je sobota. Netypické. Žádný okřídlený soudruh v dohledu. Takže bude hostina! Nebo je to nějaká léčka. No, obvykle už přichází první chod. Ale nic.

Stařec sledoval stále prázdné koleje. Na hřbetu dlaní ležela jeho vrásčitá tvář. Trochu si zoufal, trochu se bavil, možná i zuřil. Jak se i po tolika letech neumí orientovat v životě. Že stále neví, jakou ulicí se vydat, když mu nikdo nedal mapu. Nepozná, kdy má na červenou chodit a kdy raději počkat na zelenou. A se svou holí většinou ani jedno nestíhá včas. Jedinou jistotu mu dává zastavení na nádražní lavičce. Rychle si tu udělá kamarády díky pytlíku starého pečiva. Pak si jim může stěžovat na promarněné možnosti, na to, že lidem nejde vidět do hlavy, a na obavy z přicházejících změn. Kolegové jen souhlasně přitakávají za účelem obživy. Kouká na projíždějící vlaky. Jak zastaví, vymění svůj obsah, děsivým drnčením vyzvou k odstupu a rozjedou se pryč. Stařec nikdy nenastoupil. Byl zvědav, jestli rostlina poslední nápor Českých drah zvládla. Zatím se vždycky zvedla a ve větru pomalu protáhla. Stařec si z její pozice k životu zoufal, rozčiloval se, ale nikdy do vlaku nenastoupil.

Dvojí zatroubení a syčivé otevření dveří holuba přimělo ke vzletu. Probral jsem se z projížďky po svých mozkových závitech. Podiveně jsem setřásl z ramenou několik šedivých vlasů a nastoupil. Usínal jsem za hukotu rozjíždějícího se vlaku a doufal jsem, že to rostlina zvládla.


Další články v Postilionu