Cuarón jde do baráku

Petr Baroch // , 14. vydání

Snímek z černobílého filmu Roma. Chlapec a dívka leží na terase hlavami k sobě. Mají zavřené oči.

Vezmu to nejprv poměrně zašmodrchaně, nesystematicky. Až na závěr to celý rozpletu a odšpuntuju v „Běž do kina, dokud tam Roma leží.“ A pardon za to tykání, taky s tím bojuju a třeba redakce to nenávidí. Jenže největší starosta od sousedů mi před týdnem vcelku důrazně řekl, že u nás v ulici se vždycky tykalo, jestli to nevíš. A já upřímně zatím moc nevím. Holt asi každá čtvrť/ulice/dům má vnitřní pravidla a vlastní hierarchii postav.

Alfonso Cuarón jde do baráku. Respektive posílá obsáhlý dopis domů, směr Mexico City, sedmdesátá léta, čtvrť Roma – tam. Ohlíží se časem nazpátek a po prostředí nejvzdálenějším (Gravitace), točí kameru naopak k nejdůvěrnějšímu. Jako tvůrce se dostal do fáze, kdy chce vyprávět jinak, ale především o jiných událostech a společenských jevech než v Mexické jízdě přelomu devadesátých a nultých let. Asi můžeme mluvit o vyspění, ale já ten výraz nemám rád, protože s sebou nese divnou pachuť, takže jsem ho škrtnul… a nechám tu nic neříkající vývoj.

Faktograficky nutný informace přichází teď:

  • Roma (2018) – režie, scénář, kamera, všecko: Alfonso Cuarón
  • Cuarón – Mexická jízda, třetí čaroděj (Potter mění Nimbus za Kulový blesk, i pokud jde o režii), !Potomci lidí!, Gravitace, Roma. Všechno dobrý, něco víc, něco míň, Roma nejvíc.

Splněno. Víc zkratek si dovolit ani nemůžu. Roma je dost svébytný a autorský kus obsahem i formou, ke kterému se dost těžko v současný kinematografii hledá parťák do věty „Je to podobný jako…“. Spíš vlezem po hlavě dovnitř.

Postavou rodinné služky, Mixtéčanky Cleo, tematizuje Cuarón mimo jiné sociální a ekonomické rozdíly a současně otázky hierarchizace osob v mikroskupině rodiny i v celospolečenském měřítku. Já se dostal do fáze, kdy mu to celý s chutí a nekriticky žeru. Vrstvu po vrstvě.

Roma nemůžu jednoduše označit za snímek s nějakou přehnaně feministickou ambicí, byť takový choutky mám, co jsem zašněroval botu a vylezl ze sálu. Jeho cílem není něco lámat, měnit, případně se pokoušet o svou vlastní formu women empowermentu. Na to je posazení ženy do centra děje málo a byl by to ode mě příliš zjednodušující přístup, jak k filmu, tak k ideám feminismu. Na druhou stranu vnímat Roma jen jako poděkování odeslané časem téměř 50 let zpět dvěma ženám, které měly zásadní vliv na režisérovo dětství, je bez pochyb taky neúplným čtením filmu.

Cuarón toho v druhém, ale i hned v tom prvním plánu chce říct daleko víc, než jen popsat příběh služky pracující v rodině z vyšší třídy. Všímá si hierarchizace společnosti, historického dění v Mexiku sedmdesátých let, sociálních nerovností a povětšinou je pozorovatelem kritickým, ne naivním nebo nějak přepáleně nostalgickým, k čemuž ho vzpomínání na vlastní dětství klidně mohlo stáhnout. Symptomatickým, byť ne dějotvorným, motivem jsou scény s dětmi v převleku kosmonautů. malinké spoilery ahead, malinké, malinké. Zatímco první kosmonaut, v detailně propracovaném skafandru pořízeném nejspíš za větší peníze, vede diváka k výjevu podivné zábavy vyšší třídy, druhý, s krabicí naraženou na hlavě, doprovází hlavní protagonistku loužemi ve slamu při hledání otce jejího dosud nenarozeného potomka.

Postavení ženy ve společnosti, postavení etnických menšin i žen v rámci jednotlivých skupin obyvatel tak rozhodně jsou témata, bez kterých by se celek rozpadl. Kdybych měl ty rozšafný teze podpořit jednou scénou, ukážu na silvestrovskou oslavu a výměnu pohledů hlavních postav těsně poté, co je jedna z nich proti své vůli osahávána.

I přes postupně přibývající a stále údernější dějové rány do hlavních charakterů, vede snímek k alespoň částečnému smíření, ale současně nepřekrucuje vyznění někam do jednoduché, laciné poučky o životě a neobrušuje hrany. Žádná coelhizace se nekoná. Prvek pevně stanovené hierarchie zůstává i po okamžicích nejtěsnějšího sblížení postav zcela zřetelný a Cuarón nad komplexností výsledku drží ruku po celou stopáž se stabilitou jak profesor Zovek. Zavázaný oči, jedna noha ve vzduchu, pořád mistr.

Téměř ke konci celého toho stopětatřicetiminutového kolosu připluje scéna, kterou si já pamatuju trochu jinak. A já k tomu mám jedinej co povídat, páč jsem divák. Základ sedí – děti uprostřed vln. Sourozenci, s nimiž masa vody mlátí dopředu a dozadu. A protože malý ruce nesvedou velký tempa, tak bohužel spíš dramaticky dozadu. Je v tom panika, chaos a křik. Jen teda jedno z těch dětí jsem já, druhý je ségra, a co si vybavuju, tak to nebylo černobílý. Naopak to mám v hlavě vcelku barevný. A to mi asi dává štempl k tomu, našvihat několik písmen do vět a mudrovat nad snímkem Roma. Tudíž to moudro závěrečný zní: „Běžte do kina, dokud se to tam válí.“

Jenom bych chtěl ještě, že v případě potřeby standardní recenze si stačí přečíst tučná slova, zbytek odignorovat a že v týhle ulici si klidně můžeme vykat. Jak libo.  


Další články v Postilionu