Dobrý den pane, přišel jsem se Vám vetřít do života

Eliška Bartůňková, , 13. vydání

Mé absurdní drama každým dnem ztrácelo na dramatičnosti, až zbyla jen sama absurdita. Pamatuji si každý okamžik toho směšně nesmyslného zážitku.  Když se prostě jen objevil, náhle zničehonic, prostě jen řekl:  „Dobrý den pane, přišel jsem se Vám vetřít do života.“ Stalo se to včera? Před měsícem? Nebo snad několika lety? Nevím.  Co tedy o tomto zážitku mohu říci? Snad jen to, že stále nekončil. Na otázku, jak je to možné, odpověď také neznám.  Naskýtá se poslední otázka.  Co se s tím dá dělat? Žasnout. Jediná věc, co v mém životě, který již není tak zcela jen můj, dává smysl celému mému malému absurdnímu dramatu dvou postav, je úžas. Vypadal seriózně, nejspíš byste si ho na ulici ani nepovšimli, nevyděsil by vás, možná ani nezaujal, dokud by nepřišel a neoslovil vás přímo. On však oslovil mě a rozhodl se zůstat.  Zpočátku jsem protestoval, řval na něj, křičel z plných plic, to je můj život, ty ho žít nemůžeš. Pak jsem se začal smát, bylo to zbytečné, on už to rozhodnutí učinil a na mém názoru najednou přestalo záležet. Smích se přeměnil na zoufalé volání, až konečně přišla rezignace. Jak dlouho to trvalo, nevím, čas pro mě přestal být důležitý. Jediná možnost, jak protestovat, která mi zbyla a na které jsem lpěl, bylo mlčení. Neptal jsem se na nic, i když mě zajímalo všechno. Nechal jsem čas jen tak plynout, mrhal jsem jím, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc pod sluncem, že nějaké zítra zase přijde. Ubíjelo mě to. Ubíjel mě on a to jeho ustavičné kritizování mého života. Stále jen mluvil a čekal na mou odpověď, která nepřicházela. Až jsem nakonec dokonale rezignoval. Proč tak najednou, nevím. Ano, až ta chvíle nastane příště, odpovím mu. Proč taky ne. Smířil jsem se se skutečností a poprvé v životě jsem na něj čekal. Naskočily mi všechny ty otázky, kdo že je? Proč je tu se mnou? Poslal ho někdo? Je to jen žert? Je nemocný? Zoufalý? Není to trestné? Ale on nepřišel. Nepřišel. Tělo se mi chvělo nervozitou, bodalo mě u srdce a poprvé jsem pocítil, že se bojím. Křik se ze mě dral samovolně, byl jsem jako šílený. Kde jsi? Kde sakra jsi? Vrať se, ty parchante! Chci tě tady! HNED! Rozklepala se mi kolena a já upadl, v očích první slzy. ZBABĚLČE! Co se teď stane? Řekni! Co se stane! To umřu?


Další články v Postilionu