Duet

Kryštof Herold, , 13. vydání

Věřím, že každý na světě má svého dvojníka, řekla a mně to přišlo jako úplná blbost. V tu chvíli – a později ještě několikrát – jsem pochopil, že s ní nemůžu vydržet napořád. Už jen kvůli tomuhle. Ona si myslí, že někde na opačné straně zeměkoule chodí naprosto stejná (!) holka do školy nebo už do práce – v Jakartě, v Manile, v Tokiu, já nevím kde. V naprosto stejných teniskách, stejně učesaná, s pihou na levém rameni… Ne, ne, nemusí vypadat přesně jako já, není to moje dvojče. Ale když se na ni podíváš, stačí na malinkou chvíli, zpozoruješ v ní můj odraz. A její přátelé zase ve mně spatří ji. Zamyslel jsem se. Hm, a co když se na sebe podíváte vy dvě? Počkej, nezapomínej na odstavce.

 Dobře. A co když se na sebe podíváte vy dvě?

 Nevím. Z toho mám právě strach. Zároveň mě ale ta představa podivně přitahuje.

 Jak tě přitahuje?

 Nedokážu to dost dobře popsat. Jako bych byla zamilovaná do někoho, koho ještě ani neznám. Znamená to, že můj dvojník bude muž?

 To je úplná blbost.

 Tak ať. Slova do úst mi vkládáš ty. Nemůžu za to, že neumíš psát.

 Pravdou bylo, že někdy vprostřed našeho rozhovoru upustila v Terstu na Piazza Unità d'Italia jedna dívka propisku. Takovou tu prachobyčejnou, kterých za jedno euro pořídíte snad tucet. Cinknutí hrotu o skleněnou krytku zářivky zapuštěnou do dlažby uslyšel jedině páreček broukajících si brouků, kteří tam ale neměli co pohledávat. Tužka se rozpadla a dívka navíc jeden z kousků rozšlápla (to už brouci brali roha). Do háje! vykřikla.

 Vážně? Italka mluví česky?

 Třeba to není Italka…

 Jo? Takže to krkolomně zaonačíš na erasmačku? Pro jistotu z Prahy? Z filozofické fakulty? A to jako bude můj doppelgänger? Bože, to je tak trapný!

 Piš, co znáš, ne? Neříká se to tak?

 V tom případě můžeš psát leda o psím hovně. Nechápeš to.

 Chtěl jsem ti jen udělat radost. Říkala jsi, že tě to přitahuje. Chtěl jsem ti vytvořit tu dvojnici a dát ti příležitost se s ní setkat. Rozumíš?

 Ne, jsem jen výplod tvý obrazotvornosti. Chceš, abych měla radost? Představ si, že se směju. Chceš, abych byla smutná? Nech mě plakat. Nebo chceš, abych k něčemu byla? Aby to celé k něčemu bylo? Tak mě chvíli nech být… Nejsem já, jsem ty, jsem tvoje a hlavně jsem jejich. Slyšíte? Jsem vaše! Jsem vaše dvojnice a mám smysl, díky vám existuju. A vy díky mně žijete… Vidíš, tohle udělá dojem. Ne nějaká propiska a brouci, bože. Hlavně už prosím tě nic nedodávej. Tady jsme skončili. Obrať list.


Další články v Postilionu