Evropské volby a futurologické kukátko

Václav Skořepa // , 18. vydání

Modré přístaviště s majákem, který do vody vrhá vlajku EU.

Blíží se volby sjednocené Evropy. Přes 400 miliónů voličů si zvolí svých 751 zástupců (jeden na cca 500 tisíc voličů EU) do Evropského parlamentu (EP), z nichž 21 jmen určí český volební obvod. Květen je ve znamení kampaně, diskuzí s kandidáty a debat o tom, zda, co, jak, kudy, jakou rychlostí a proč s Evropskou unií vycházet, propojovat se, vytírat podlahu atd. Když přijdeme k volbám do EP a zvolíme platným hlasem, vyjadřujeme podporu osobnostem, straně, programu a ideologii, často na základě klíče „volím toho, koho volím vždy a kamkoli“. Naši zástupci se pak připojují do nadnárodních politických frakcí podobného politického programu a ideového přístupu k evropské integraci. V nich se následně setkávají s jinými (deklarativně) podobnými stranami ostatních členských států a společně prosazují svou vizi sjednocené Evropy a paralelně zájmy svého státu nebo alespoň své stranické centrály doma a svých voličů.

Představme si možnou vzdálenější budoucnost politické a společenské integrace EU. V evropských volbách si vybíráme své národní zástupce z českých stran, kteří ale předem odkazují na své partnery v jiných členských státech a společně na svou evropskou stranu. Na billboardech a ve volebních spotech vidíme nejen české, ale i německé, polské, rumunské či španělské politiky, kteří se zavázali k budoucí spolupráci v EP. Dokládají, že sliby našich kandidátů mají politickou podporu a širší nadstátní ukotvení i důležitost. Stírají se rozdíly a stereotypy mezi západními a východními, bohatými a chudými, eurovými a neeurovými členy. Vidíme vzájemnou solidaritu a důvěru stran daného ideologického vyznání napříč Unií, kdy se jednotliví politici shodnou na společných evropských otázkách, ale i na řešení specifických problémů členských států. Voliči si mohou vybírat i podle prezentovaného nadnárodního zázemí dané české strany. Občané se zajímají o společenské dění v ostatních členských státech a může být pro ně důležité, kdo bude sedět vedle jejich kandidátů. Mohou protestovat, proč jejich levicový politik chce spolupracovat s někým, jehož strana neodpovídá jeho pojetí levicovosti a inklinuje k pravicovému autoritářství. Voliči totiž dokonce mohou dávat kladné a záporné hlasy těm stranám, které s tou českou kandidují a reprezentují onu evropskou „nadstranu“. Je to nástroj, který posiluje demokratickou reprezentativnost evropských poslanců a brání nešvarům stranické politiky. Celý posun je přínosný pro celoevropskou a národní úroveň. Zvyšuje se zájem o dění v okolních státech a v institucích EU. Více se mluví o „opravdové evropské identitě“, která není vystavěna na politických deklaracích, ale na reálné spolupráci mezi stranami napříč EU a na tom, že voliči české strany vidí jasněji její úspěchy a reálnost jejích programových slibů ve srovnání s jejím počínáním na domácí scéně. Evropské instituce mohou jasněji vnímat problémy a otázky, které představují jednotlivé, jednotně vystupující frakce národních stran, a to jak unijní, tak národní důležitosti, alespoň co se týče principů. Pokročili jsme tedy k opravdovým evropským volbám samotných evropských stran.

Určité projevy nastíněné mezinárodní spolupráce národních kandidátů sledujeme u některých, z českého hlediska spíše nových stran (v perspektivě posledních 5 let v české celostátní politice). Nedávno se na pódiu setkali reprezentanti nacionálně populistických a euroskeptických stran z České republiky, Francie, Itálie či Nizozemí. Pirátské strany napříč členskými státy se zavázaly kandidovat pod společným programem. Přestože ne zrovna cíleně se ODS a její evropský spolustraník Právo a spravedlnost z Polska shodují v hlavním heslu své kampaně: „Jsme srdcem Evropy“ / „Polska Serce Europy“. Jisté vědomí společné prestiže na unijní úrovni bychom mohli vidět u politiků Evropské lidové strany, která pozastavila členství „svému“ maďarskému reprezentantovi Fideszu za kampaň proti nejvlivnějšímu politikovi strany v Unii. A že tento text není zcela zcestný, potvrzuje mezinárodní i česká volební kalkulačka, která se ptá na postoj k možnosti hlasovat pro kandidáty či strany z jiných členských států.

Pohleďme budoucí perspektivou na nejviditelnější ze 40 kandidujících stran v České republice. Koho si vybírají za unijní partnery? KDU-ČSL a TOP 09 (nově ve spojení se STANem a za podpory Zelených) tvoří stálice Evropské lidové strany, kde jim dělají společnosti polská Občanská platforma (liberální domovská strana dosluhujícího „evropského prezidenta“ Donalda Tuska), CDU Angely Merkel, ale i kontroverzní Fidesz a Berlusconiho Forza Italia. Právě pro voliče Zelených by nemuselo být kompatibilní spojenectví s maďarskými nacionalisty, když pro část Zelených není přípustné ani společná kandidátka s TOPkou. Pokrokové spojenectví socialistů a demokratů se skládá např. z ČSSD, německé SPD, nacionálně populistické SMER-SD a proevropské Labour Party s antisemitskými skandály. ODS (s kandidátem na předsedu Evropské komise v čele) svůj konzervatismus dokazuje spojenectvím s konzervativně-levicovým Právem a spravedlností a britskou Konzervativní stranou v rámci Evropských konzervatistů a reformistů. Pro mě trochu překvapující, byť asi z hlediska ekonomické politiky odpovídající, je členství hnutí ANO v Alianci liberálů a demokratů pro Evropu, vedle např. eurooptimistických Liberálních demokratů z Velké Británie. KSČM dělá společnost v Evropské sjednocené levici a Severské zelené levici populistická a protikorupční Podemos ze Španělska nebo irská Sinn Féin (známá dřívějším napojením na paramilitární IRA). SPD Tomia Okamury se může ucházet o členství v (co se týče názvu nejbližší) Evropě svobody a přímé demokracie, kam by následovala italské Hnutí 5 hvězd, Alternativu pro Německo nebo české Svobodné, nebo vstoupit do Evropy národů a svobody, kde dosud působí francouzská Národní fronta nebo rakouští Svobodní. I kdyby Piráti překonali přístupových 5 % hlasů a jako v českém parlamentu by se programově vymezovali proti dosavadním pořádkům, založení nové frakce Evropské pirátské strany (mimo ni už existuje) by záviselo na úspěších pirátských stran v dalších státech Unie (pro založení evropské frakce je potřeba min. 25 poslanců z min. 7 členských států). Mohli by vstoupit do Aliance liberálů (i když ANO a Babiš!) nebo by mohli následovat jedinou pirátku v EP z Německa do Zelených / Evropské svobodné aliance, do společnosti Zelených z členských států (ne těch českých) a stran hájících autonomii Korsiky, Baskicka nebo Walesu.

Užijme si ty „evropské“ volby. Vedle výběru prezidenta se jedná o jediné hlasování, ve kterém všichni v republice vybíráme ze stejné nabídky, ve kterém máme opravdu všichni rovný hlas o stejné hodnotě a síle. Volíme totiž v jednom státním obvodu, nikoli v regionálních jako jindy. Volby do EP můžeme chápat i jako nástroj zrovnoprávňující voličstvo na úrovni členských států. Možná jen škoda, že lze zakroužkovat jen 2 kandidáty či kandidátky, nebo ideálně 1:1 (samozřejmě podle schopností). A už jen krok k těm opravdovým evropským volbám.

Poznámka pod čarou, která tu není: K napsání této úvahy nebo fejetonu mě inspiroval podzimní rozhovor lídra nové polské strany Wiosna (Jaro), která by svým liberálně-fenimisticky-antiklerikálně-zeleným profilem mohla lahodit leckterému českému liberálovi. Robert Biedroń mluvil o formování své strany (má trochu náběh na populistickou stranu jedné osobnosti) a mimo jiné zmínil, že při zkoušce volebního potenciálu ve volbách do EP uvažuje o spolupráci s Emmanuelem Macronem, jehož strana rovněž kandiduje poprvé. Hlavou mi proletěla myšlenka, jaké by to bylo moci v evropských volbách vyjádřit podporu i kandidátům z jiných členských států, když budou působit v instituci, která má oficiálně reprezentovat všechny „evropské občany“. Časem se tenhle nápad rozležel a vyrostl do této eurofederativní, eurooptimistické až euroidealistické glosy, která více než mé politické přesvědčení a vztah k EU zastupuje četné úvahy o neurčitém obsahu toho „evropanství“ a mé či české příslušnosti k jeho reprezentativním institucím.


Další články v Postilionu