Filmová vzpomínka na Piłsudského jako hodina dějepisu

Václav Skořepa // , 24. vydání

Festival 3kino nabízí mimo soutěžní sekci dva snímky, které spojuje téma polského boje za nezávislost a obnovení státu během první světové války. Stejně jako v příběhu o vybojování Československa hrály důležitou roli vůdčí osobnost a ztělesnění národní odhodlanosti na bojišti: maršálek Józef Piłsudski a polské legie. Oba filmy – Piłsudski a Legiony – byly součástí kulturní připomínky stoletého výročí znovuobnovení Polska v roce 1918. A rovněž jejich uvedení v Česku můžeme vnímat v kontextu dalšího výročí – sto let od přelomového vítězství Poláků nad sovětskou armádou u Varšavy v srpnu 1920. Tento glorifikovaný „zázrak na Visle“ znamenal obrat v polsko-ruské válce, odvrácení nebezpečí bolševických revolucí ve střední Evropě a pro Poláky obhájení své státnosti.

Režisér a zároveň scenárista Michał Rosa zachycuje ve filmu Piłsudski (2019) život této národní ikony do roku 1918, tedy mimo období, pro které je Piłsudski v českém povědomí znám jako autoritář či fašista. Na začátku filmu se ocitáme na konci 19. století v neexistujícím Polsku, které bylo rozděleno mezi Německo, Rakousko-Uhersko a Ruské carství. S Piłsudským, vlivným představitelem polských socialistů, se seznamujeme na ruské psychiatrii, kde je mučen elektrošoky. S pomocí přátel se mu podaří uprchnout a vrátit k manželce. Po rekonvalescenci už sledujeme Piłsudského prosazování myšlenky aktivního boje za osvobození Polska navzdory pochybovačům z řad vlastního národa. Určitou národní rezignaci a konformismus po století neúspěšných povstání reprezentuje aristokrat, který se zaštiťuje polským vlastenectvím, ale vyznává status quo – není místo pro další stát mezi velmocemi Německem a Ruskem. Mezi socialisty zase Piłsudski narážel na odpor vůči své koncepci ozbrojeného odporu, až teroristického typu. Po rozehnané demonstraci, která měla destabilizovat ruský režim během jeho války s Japonskem v letech 1904–1905, zakládá Piłsudski bojové skupiny mladých, které podnikají bombové útoky na ruské funkcionáře a přepadají vlaky. Po vyloučení ze strany a smrti dcery si uražený Piłsudski prochází krátkou krizí víry v národní boj. Po boku mladé milenky vytváří po dohodě s Rakouskem střelecké pluky, které s vypuknutím první světové války tvoří polské jednotky na straně Centrálních mocností proti Rusku. Film zakončuje Piłsudski rozhlasovým projevem po konci války, kde deklaruje vznik Polského státu.

Piłsudski v sobě kombinuje prvky filmové biografie a hraného dokumentu. Film provází popisky s datací a dobovým kontextem. Seznamuje nás se zajímavým předválečným vývojem Piłsudského pozice v národním hnutí – přerod od socialisty v bojovného nacionalistu. Sice zpočátku nevíme, čím si Piłsudski vysloužil svou popularitu, ale záhy se dovídáme o jeho vlasteneckém odhodlání navzdory geopolitické danosti, že nezávislost Polska je „otázkou vůle, ne geografie“. A že k jejímu dosažení vede pouze cesta společenské neposlušnosti bez omezení, především ve formě ozbrojených útoků a loupeží k financování těchto aktivit. Víra ve vybojování si nezávislosti pokračuje i v podobě střeleckých pluků a válečných legií. Toť je ale z Piłsudského vize vše. Otázky o definici národa a podobě státu, který má dlouhou historickou tradici celku s širokou škálou národností a náboženství, jakákoli bližší představa schází. Jen zjednodušená vidina ideálu – také proto film končí pouze rozhlasovým konstatováním vzniku státu, přestože minimálně příběh utváření jeho hranic pokračoval další tři roky. Pouze závěr, kdy již běží titulky, naznačuje okamžik sjednocení a shody napříč společností: když si Piłsudski potřásá rukou s arcibiskupem, rakouským důstojníkem, ženou nebo obyčejným poslíčkem.

Piłsudski v podání zkušeného herce a držitele dvou polských Orlů Boryse Szyce je nám představen jako skvělý organizátor a konspirátor, který pro svou věc dokáže získat především mladé lidi. Milující otec a vůči ženám vášnivý muž. Nejedná se o zcela nekritický obraz. Především se až na jednu výjimku Piłsudski nezúčastní žádného boje, což mu vyčítají jak manželka, tak straničtí pacifisti. Také mu nevyjde první manželství a usiluje o rozvod kvůli mladší milence. Bezmezně odhodlaného Piłsudského zastihneme i ve chvílích slabosti – od zničení z psychiatrie po částečné výčitky nad zmrzačeným spolubojovníkem. Bohužel nám film neposkytuje hlubší náhled do psychologie a motivací, nejen Piłsudského. Ke konci je nám už představen v zažité ikonické podobě vůdce v polské uniformě a šlechtickým knírem, který sjednocuje polské legionáře skrze symbolickou výměnu odznaků. A jako geniální stratég, který prozíravě plánuje využít Německo a Rakousko k porážce Ruska a pak připojení k Velké Británii a Francii, které přece válku vyhrají.

Tento moment mi přijde jako jeden z nejslabších v celém snímku. První světová válka se odehrává v posledních dvaceti minutách. Po výměně odznaků jde především o populární obraz překročení hranic mezi rakouskou a ruskou částí Polska Piłsudského jednotkami, který vyznívá coby krok ke sjednocení území. Následuje popisek o Piłsudského návratu do Varšavy po čtyřech letech války. Zde divák, který se trochu orientuje v průběhu první světové války, zaznamená nepochopitelnou zkratku – v porovnání s detailním dějem před válkou. Ve filmu není vysvětlen obrat Piłsudského od německých spojenců, když v roce 1916 odmítne složit přísahu loajality po přesunu legií pod čistě německé velení. Z filmu se nedovíme, že poslední rok války byl Piłsudski coby národní vůdce internován a že byl propuštěn těsně před koncem války. Odmítnutá přísaha i internace jsou součástí hrdinského příběhu o Piłsudském a myslím, že by tyto okamžiky, pojaté do psychologické a politické hloubky, neměly v jeho životopisném filmu chybět.

Na okraj – z filmu vyznívá, že Piłsudski a legiony vybojovaly Polsko. Svou zásluhu mají v mobilizaci polského národa a demonstraci síly vůči svým německým spojencům, stejně jako československé legie směrem k Dohodě. Pochopitelně to ve filmu zaměřeném na tak ikonickou osobnost zmíněno není, ale dovolím si důležitou historickou poznámku. Podobně jako v otázce vytvoření Československa sehrály důležitou roli Spojené státy americké a jejich prezident Woodrow Wilson, propagující oproti koloniální Velké Británii princip národního sebeurčení. A právě pro polskou otázku Wilsona získal klavírní virtuóz Ignacy Paderewski. Díky němu bylo Polsko, oproti Československu, zmíněno v amerických 14 bodech, v programu o poválečném uspořádání světa. Tím chci pouze demonstrovat komplexnost a komplikovanost historických událostí a především kolektivní paměti, která je v moderní době významně formována kinematografií.

Snímek Piłsudski je do jisté míry tendenční, nabízí úspěšný příběh hrdiny – byť s osobními problémy – coby ztělesnění národních tužeb po nezávislé státnosti. Když na toto vyprávění alespoň zčásti nepřistoupíme, mohou nás některé momenty nudit, protože se jedná pouze o lineární sled historických událostí. Zmíněná slabost v psychologii postav a zaměření na ústředního protagonistu se místy projevuje v nedořečených náznacích a menších dějových linkách. Například záběr často zobrazovaný ve spojitosti s filmem (možná kvůli nalákání diváků): milenka v korzetu, ve kterém si schovává zbraně. Náznak je jasný, protože se angažuje v Piłsudského odboji, ale nevidíme ji se aktivně zapojit do boje. Na závěr, který by měl ke zhlédnutí filmu nalákat (pokud už tak neučinila milenka-bojovnice), tento film poslouží českému divákovi k nahlédnutí do polského historického příběhu, který se hodí znát už jen v porovnání k příběhu vzniku Československa.


Další články v Postilionu