Nick Cave, Ghosteen: Nalezení ztraceného ráje

Artur // , 21. vydání

Myslím, že Nicka Cavea and the Bad Seeds nemusím nikomu představovat. Jeho osobité texty s lehkou, ale neskrývanou ironií, s transcendentální fantazií a plné protikladů, texty, které soucítí se smrtí a životem, které pojednávají o lásce a nenávisti, jsou plné pokory i opovržení, metafor a velmi intimních zkušeností. Rozhodně nejsou snadné na poslech ani pochopení, nicméně těm, kteří jeho svérázné poetice otevřeli srdce i mysl (je však zapotřebí upřímná otevřenost, aby se dosáhlo líbezné, možná i trochu melancholické harmonie, která zavede naše kroky ke ztracenému ráji), se bezesporu otevřel nový svět, který nás nutí šílet, ronit slzy, nebo se dokonce smát.

Černobílý zpívající Nick Cave s mikrofonem

Záměrně jsem zde použil spojení „ztracený ráj“. Stejně jako Umělé ráje Baudelairovy či Ztracený ráj Johna Miltona i Nick Cave nalezl způsob, jak se ráji alespoň přiblížit. Znovu nalezl svůj ztracený ráj… Jinak řečeno, navrací se do světa údivů a zázraků, kde je vše v naprostém pořádku, v naprosté harmonii. On sám velice často pracuje s biblickými motivy, a proto nás nepřekvapí ani přebal nového alba. Jedná se o obraz Dech života od Toma Duboise s až kýčovitou představou ráje, která však úžasně ladí s ambientní hudbou nové desky Ghosteen.

Nechci tu psát jen o Nicku Caveovi, ale také o životě a smrti, a především o nás všech, tedy o lidech, kteří chybují a jsou daleko od naprosté dokonalosti. Ostatně, jsme jenom lidé, stejně jako Cave. Zasvěceným rozhodně nesdělím nic závratného, ale nemohl bych klidně spát, kdybych se o nové desce, která vyšla čtvrtého října tohoto roku, alespoň okrajově nezmínil. Tuto záhadnou trilogii započal Cave již deskou Skeleton Tree, následovalo Push the Sky Away a nyní (jako svůj sedmnáctý počin) vydal dvojalbum Ghosteen, jednoduše rozdělené na část „Děti”, kde se nachází osm písní, a na druhou část „Rodiče“ se třemi delšími skladbami. Nechci se zde zabývat „zákulisními fakty“ nebo jen hodnotit. Chci se zde zaměřit na hudbu samotnou v její (jak už to u Nicka Cavea bývá) mýtické podstatě. Dodal bych snad pouze, že určité události, které se v posledních letech odehrály v umělcově životě, do velké míry ovlivnily celou tvorbu i průběh nahrávání, a proto je Ghosteen tak ojedinělým projektem. Je to klimax jeho bolestivé cesty.

Deska Ghosteen je prazvláštní alegorií, se zdánlivě jasným posláním, ale je ono poslání skutečně tak jasné? Jedná se zatím o nejotevřenější album, které Nick Cave vydal. Je odrazem jeho samého a zároveň je zpovědí nás všech. Již zmíněné biblické motivy, víra, smrt, láska, život, neskonalý žal nebo cesta smíření, to vše zde cítíme. Jeho žalozpěv prostoupí naše duše a probouzí v nás fantastickou bouři emocí. Jde o jakousi duševní meditaci, o kontemplaci života a smrti. Jeho hluboký hlas dokonale zapadá do lehce ambientního post punku s kořeny v bluesové hudbě – je však téměř nemožné definovat nedefinovatelné – ale právě tento fakt či pocit, chcete-li, utváří Nicka Cavea tak, jak ho známe, tedy jako záhadnou postavu, která vzešla z prachu a v prach se jednoho dne opět obrátí.

Při poslechu jsem se nemohl ubránit pocitu, že občas zapomínám na samotnou hudbu a vnímám jen text (bezpochyby tu nejsilnější stránku). Práce s hlasem je tak uchvacující a slova tak silná, že se hudba stává jen nepatrným podkresem. Pravděpodobně to byl záměr. Přesto bych řekl, že i hudba (věnujeme-li jí patřičnou pozornost) má zde své místo a dokonale zapadá do kadlubu celé desky Ghosteen.

„Zákulisním faktům“ jsem se vyhnul cíleně, a to hned ze dvou důvodů. Nechci Nicka Cavea stavět na piedestal smutku nebo zoufalství (zasvěceným jistě dojde, o čem mluvím). Zároveň se nechci nabourávat, alespoň ne více, než je nutné, do autorova soukromí, se kterým vás seznámí on sám (pokud pozorně nasloucháte) – myslím, že nenáleží nikomu z nás, aby se „šťoural“ v autorově soukromém životě. Jak už jsem řekl, tomu, kdo poslouchá, všechno poví samotné písně. Chci vás jednoduše seznámit s jeho poslední tvorbou, která mě pohltila hned od prvních tónů. Věřím, že stejně tak strhne i mnohé z vás, a to ať jste dlouholetými fanoušky, nebo se s touto pozoruhodnou osobností teprve seznamujete.

Pojďme tedy společně truchlit a zároveň se radovat z nalezení ztraceného ráje. K mé velké radosti vystoupí Nick Cave 30. května 2020 v Praze, kde uvede (jak pevně doufám) Ghosteen naživo.

Foto: Yves Lorson / CC BY 2.0


Další články v Postilionu