Hejblátka

Michal Zeman, , 5. vydání

Oni si lidé občas letadélkujeme letadélky; sedneme si do dlouhého doutníku, který za pomoci spousty hejblátek vystoupá na oblohu a tam se to pak jinými zázraky hejblátek udrží. A když to pak bouchne, tváříme se překvapeně: hejblátka přeci slibovala, že se nám nic nestane, když je poslechneme. Stačí přeci dodržovat „připoutejte se!“, „nekuřte!“, „nemluvte za jízdy s řidičem!“ a „dveře nejsou blokovány, otevírejte je až po zastavení vlaku!“ Ať už oznamovacím nebo rozkazovacím způsobem, poslechnout je musíme, není-li nám život málo.

Toto ale nemá být obecný hejt na techniku; mířím konkrétněji. Dennodenně se pohybujeme po ulicích, které – ač je to nevídané – byly kdysi bez aut. Dneska se většina uličního prostoru stává stokami pro hejblátka. Lidé nasednou do svého hejblátka a zcela se s ním identifikují, podřídí se jeho zájmům: chtějí najednou radikálně zabírat veřejný prostor, který si pro sebe přitom lidé před desítkami tisíc let vybojovali nad mamuty a šavlozubými tygry. Teď utratí svoje těžce vydělaná a vymyšlená platidla za další prostory pro hejblátka. Prostory, které lidem samotným vůbec neslouží. Lidé tak přestávají být lidmi a stávají se pouhými mluvčími svých hejblátek, která se – bůhvíproč – nemohou účastnit politiky, a musí být proto zastupována. Lidé podřízení svým hejblátkům potom volají: „další hovnotoky pro smrdící a hlučící hejblátka za okna mých sousedů!“ Hlavně totiž ne za moje okna. Hejblátko je nejlepším přítelem, skrú jú, felou-sityzen!

Aby člověka hejblátka úplně pokořila, vymyslela novou strategii: chodci by podle návrhu jednoho neuvědomělého otroka hejblátek museli nosit reflexní prvky. I další mluvčí hejblátek jásají, protože je ten návrh snad tím nejhumánnějším, co slyšeli (snad od humanitárního bombardování). Spousta lidí totiž na silnicích umírá. Totiž ti, kteří umřou, si nezaslouží být nazýváni lidmi, jsou to jen – pche – chodci. Umřou prostě proto, že nejsou vidět; co si dovolují ti moderní kamikadze? Víte, oni si jen tak jdou (jdou! Copak nemají vlastní hejblátko? Socky!) po ulici a představte si pak toho chudáka, co do nich v hejblátku narazí. Jak se rozpukne lebka o čelní sklo a vnitřnosti vletí otevřeným oknem do interiéru. To může být trauma do konce života. Prostě idiot chodec nejen, že nemá chodičák, takže neví, jak se chovat, on ani není vidět a terorizuje tím okolí, tak mu učiňme přítrž. Ať ten takzvaný chodec pozná svoje místo v ulicích; jednoduchým testem rovnosti oněch účastníků silničního provozu jsou semafory, které dovolují pohyb lidem v hejblátkách dvacetinásobně déle než chodcům. Ještě někdo pochybuje, že je nevyhnutelné, aby chodci byli povinni napodobovat vánoční stromky celoročně?

Co by na to řekl Čerčil? Zakončeme glosu jedním z citátů, které nikdy nevyřkl: „Nasrat!“


Další články v Postilionu