Historka z autobusu č. 181

Kryštof Herold, , 7. vydání

„A voni jeli na dovolenou na Ukrajinu?“ ptá se udiveně maminka.

„Jo,“ odpovídá dítko plné nových dojmů ze školní lavice.

„To sou blázni,“ neodpustí si žena.

„Proč?“ zeptá se po chvilce dítě. Otázka překvapuje mě a zřejmě i matku, která teď přemýšlí, jak to má podat.

„Protože to tam teď je takový nebezpečný.“

Rozvážná odpověď po tak nerozvážném komentáři o bláznovství. A přitom bylo na skladě tolik dementních reakcí. Maminka asi nakonec není tak bezcitná jako svět, do kterého její potomek vyrůstá.

Mohla odpovědět hezky česky internetově: „Protože nám tady všichni ty rusáci berou práci a jsou ošklivější než my, tak co by tam někdo od nás měl jezdit.“

Mohla odpovědět jako pěkné obrázky v televizi: „Protože tam na zem padaj bomby a letadla a kroupy velký jak míče. A co vůbec jezděj takovou dálku? Ještě tam dostanou průjem z kohoutkový vody a vokradou je tam, unesou a zabije je vlastní otec.“

Mohla odpovědět jako zaručeně pravdivé příběhy od krásných přátel z facebooku: „Protože jsou to digimoni. Léčíme tu jejich děti za miliony a na naše nemocné děláme sbírku pet flašek. Ať dou do pikaču.“

Mohla odpovědět jako pohádková knížečka: „Protože se tam chystá velkej drak s tankama, co žerou děti. A ten je zlej a bude tam, dokud nepřijedou hodný tanky, co sežerou o pár dětí míň.“

„Mami, mluvíš absurdně. Mařence se tam velice líbilo a přivezla mi přívěšek s medvídkem.“

„Tak ho vyndej z pusy.“


Další články v Postilionu