Hlášení dobrovolníka

Klára Trefná, , 7. vydání

Už pár let jsem dobrovolnicí v občanském sdružení, které v prostředí domova poskytuje kompletní péči lidem na konci života a jejich rodině. Hodně známých se mě ptá, co je mým úkolem, proč to dělám, a říkají, že to musí být náročné. Není. A jako důkaz nabízím k přečtení anonymizované hlášení ze služby v rodině. Jedná se o pacientku s ASL (poslední dobou docela proslavená nemoc díky Ice Bucket Challenge), u níž jsem byla na druhé návštěvě.

Nejdříve jsem paní dala k snídani pudinkový dezert a připravila kávu. Když jsem paní dávala napít, ani jednou jsem ji nepolila. Také mě moc potěšilo, že si paní pamatovala spoustu věcí, které jsem jí při minulé návštěvě o sobě řekla.

Paní dnes byla dobře naladěná, chtěla vytřídit složku s obrázky od dětí. Procházely jsme je a ty bez jména nebo data jsme vyhazovaly. Všechny jsem paní nechala vždy prohlédnout, přečíst si nápisy a dopisy. Nad mnohými se usmála, patrně jí přinesly hezké vzpomínky. Někdy kývla, abych si vzkaz u obrázku přečetla také, někdy maďarské nápisy nahlas překládala a smály jsme se pak spolu. Uklízely jsme potom ještě košíky plné věcí v obývacím pokoji. Paní mi říkala, kam jednotlivé věci v bytě uklidit, všechno si výborně pamatovala a dokázala stručně a výstižně popsat.

Paní se ptala na novou knížku Anna a Anička. Ráda by ji koupila vnučce. Tak jsem říkala, že jsem bohužel ještě neměla možnost do ní nahlédnout. Chvíli jsme se pak bavily o přínosu těchto knížek z psychologického hlediska. Ke konci už byla paní na mluvení unavená a ani mně se nedařilo odhadnout, co chce říct. Využila jsem proto tabulku (pomůcka pro dorozumívání pomocí pohybů očí, pozn. ne-redakce). Paní si chtěla… připomenout… jednu knížku… pro jak staré… je děti. Přesně věděla, kde v knihovně je. Po zbytek doby jsem jí pak předčítala Romea a Julii. Zbývaly tři stránky, když dorazil pan manžel s tatínkem pacientky. Co potřebovali během mé návštěvy zařídit, se zdařilo a dorazili na minutu přesně, jak bylo domluveno.

Z návštěvy jsem odcházela s hřejivým pocitem, asi jako kdybych odcházela z příjemné schůzky s kamarádkou. Někdy může být smutné věci uzavírat a ukončovat, zvlášť pokud se jedná o lidský život. Snad se mi podařilo poskytnout vám náhled, jak krásné a milé to zároveň může být. A jak důležité je na to nebýt sám.

P. S. Smrt může být za rohem, řekni přátelům o svých posledních přáních! Jdi na www.mojesmrt.cz.


Další články v Postilionu