Hop… a z člověka je kalamita

Václav Skořepa, , 9. vydání

Ve vlaku trávím asi hodinu a půl denně. Ať už v něm doháním studium před zkouškou, vyspávám zážitky z hospody nebo jen jedu na přednášku. Občas cesta trvá poněkud déle. Jak ukázala prosincová kalamita, jindy se ani nekoná. Někdy je ale důvod zpoždění daleko vážnější. Když na kolejích zahyne člověk. Sebevrah nebo chodec zkracující si cestu přes trať. Když se mezi kola vlaku zaplete to, co zbylo z lidské duše. Nemíním rozsévat deprese. Chci se jen zamyslet nad naším vnímáním smrti.

První, co slýchám ve stojícím vlaku, jsou komentáře: „Jéžiš, zase nějaký skokan! Zase přijedu pozdě! To si chvíli počkáme.“ Samozřejmě projevujeme nespokojenost. Něco nejde podle plánu. V tomto okamžiku jsme schopni redukovat mrtvého člověka na prostou příčinu, snížit ho na úroveň spadlé větve. Proč? Jsme příliš zaměřeni na sebe a materiální zajištění? Nenacházíme dostatek soucitu? Dostává se nám klidu, když dnes nečíhá smrt doslova „za každým rohem“?

Po chvíli rozjímání nás může tato zkušenost oslovit a přivést k uvažování. Že to byl přece jen člověk jako my, s pocity, sny, láskami a trápením. Jak moc je život důležitý. K čemu všemu je užitečný. Proč bychom si ho měli vážit. Že tento prožitek je důkazem našeho lidství.

Zároveň si vytváříme určitou obranu proti smrti. Proto dokážeme mít odstup od události na kolejích a každodenních zpráv o teroristických útocích. Zevšedníme si je a jejich oběti „odživíme“, jinak bychom pravděpodobně propadli depresím a báli se s čímkoli venku konfrontovat.

Kolísáme mezi oběma póly, duchovním oslovením a přirozenou ochranou. Jednou jsme více zasaženi, jindy více apatičtí. Tak se snažíme udržovat rovnováhu a důstojně přežít se stálou vizí jistého, leč neurčitého konce.


Další články v Postilionu