Jak dochází inspirace

Václav Skořepa, , 13. vydání

Pod drnem páří se červi a hodují. Čerstvá krmě právě jim naservírovaná. Zas někdo chudý! Ani na rakev nemá. Ale výhoda pro nás. Nic nám nebrání. Pochutnávají si na prstech levice. Hele, ženáč! Vrtají se ve svalovině břišní. Hm, docela pevná, vypracovaná. Proráží si cestu „partiemi“. Aha, tak žena. I na paži pravice dávají si svačinku. Fuj, potetovaná! A kouřila, i marijánku, když se prokousávají mezi žebry. Ale má hezky nalakované nehty, ozve se z jihu od nohou. Ale ne, další zlomené srdce! Copak nemohou chcípat i šťastný lidi?! Takhle přicházíme o tu nejlepší chuťovku.

Na lopatkách si dají siestu. Lebedí si, válí sudy. Až narazí na zvláštnost. Novotu. Hybriditu? Další kost a pružné maso probodané brky. Hned se do té hostiny pustí, přestože se stále podivují nad tak chutnou mutací. Dlouhá kost zakončená v kloubu. Zase kost, maso a nechutná brka. Ejhle, křídla! Ale ne ptačí nebo netopýří – ty chutnaj jako krysy… Anděl! Zarazí se. Respekt a úžas? Strach z neznámého nebo z hněvu Božího?

Co tu dělá? Tady nebe není…aspoň to tu tak nevypadá. Rychle ji zblajznem, než jí začne někdo postrádat! To by byla svatokrádež! Ale prd! Tak aspoň hlavu! Nějaký kamínek má v nose?!

Tak zní hladová rodina, hodující na těle anděla. Nebo andělky? Člověk, i červ, by čekal, že kdyby andělé umírali a pohřbívali se, že to bude někam do mraků, do cukrové vaty. Ne do špinavé, zšedivělé země. Třeba si to zasloužila. Pomalovaná a zdrogovaná. To není zrovna vize morálně čistého anděla. Jak vzhled může vypovídat o morální čistotě?! Myslíš, že my mezi špeky žádné ty kategorické imperativy nechováme? A to, že pojídáme mrtvoly, není nic špatného. To patří mezi naše přirozená práva… a povinnosti. Ale očím se třeba vyhýbám. K nim, jako k oknům do duše, mám respekt. Ty stejně nejsou nic moc.

Z těla se postupně stává hotel. Mnoho chodeb, bez schodů a výtahů. Hosté se líně překulují a okousávají stěny. Nebo si otevřela hubu na špacír. Jako ten… něco se světlem, lucernou… Diogenes? Ty jsi mi nějaká chytrá… Ne, Lucifer… Ale ten to tak neschytal. Dostal aspoň devítipatrový palác plný trvanlivých shnilých duší. Prostě tak dopadají ti liberálové, co se staví proti systému. Pod kytičkami, nebo v exilu. Ale zabití je taky forma exilu, nuceného a trvalého… Mezi červy se nějaký ten černý humor přirozeně snese.

Jak se tak v podzemí hoduje, na povrchu se dva opírají o lopaty. „Neuděláme jí aspoň nějakej kříž z klacků?“ zeptal se ten malý. „Blázníš?!“ vyjekl vysoký, „ještě by ji někdo našel. Zase by to začalo. Vždyť já těm jejich knihám vůbec nerozumím. Nechci pořád něco hledat v prázdnejch mezerách mezi řádky.“ „Nebo za slovama! Votočím stránku a na druhý straně se píše úplně vo něčem jiným,“ přitakal mrňous. „Přesně. Nechci, aby zase někomu šeptala do ucha, jak je ten svět různorodej a mnohovrstevnatej, a že si s ním může pohrát, jak chce. Bude užitečnější jako hnojivo a nebude rozptylovat lidi vod práce,“ ukončil diskuzi vysoký. Hodili lopaty do auta a vjeli do tmy.

Ráno probíhám svou tradiční trasou se sluchátky v uších. V obvykle krásné rovince padám do jámy. Obracím se na záda a podiveně sleduju vír několika desítek pestrobarevných motýlů, který se z hrobu po vyrušení mým pádem zvedl, jak stoupá k nahým korunám stromů. „Asi bych měl místo sportování psát…“


Další články v Postilionu