Jazykovědná výprava na záchod aneb vzpomínka na Čítárnu Unijazzu

Kryštof Herold, Anna Kotvalová // , 16. vydání

Čítárna s knihovnou a občerstvením. Hospoda se zaprášenými knihami v policích, nesnesitelnými andulkami v klíckách a snesitelnými rybičkami v akváriu. Těžký výšlap do čtvrtého patra. Pomyslný ostrůvek svobody. „Jako doma.“ Místa vnímá každý jinak a nejinak tomu bylo v případě Čítárny Unijazzu.

 

Fotografie stěny s fixem popsaným zrcadlem. Kolem něj visí lístečky s básněmi.

 

Každý lidmi osídlený prostor, venkovní i vnitřní, je utvářen mimo jiné jazykem. Nemusí nám to hned dojít, ale všimněme si, kolik cedulí, vývěsních štítů, graffiti, reklamních poutačů, značek, otevíracích dob, nálepek, jídelních lístků a všech možných dalších nápisů nás provází na každé cestě městem. K tomu přičtěme veškerý mluvený jazyk: kolemjdoucí, hlášení v MHD, zkoušky sirén, písničky ve výtahu, rádio Billa (!) atd. I Čítárna měla svou jazykovou krajinu a textů tu přirozeně bylo ažaž, zřejmě nejvíc mezi pražskými restauračními zařízeními.

Úplně odjinud: dojem z hospody nám často dokreslí zážitek z toalet. (Řečeno bez ironie.) Čítárna šla v tomhle ohledu skutečně daleko a o možnost „čítat“ návštěvníka nehodlala připravit ani tam.

Divadelní pseudoterminologií spojenou s mlhavými vzpomínkami a fotografiemi pořízenými ke konci roku 2018 můžeme tamní umývárnu rozdělit na předsálí, dva sály a zákulisí. V předsálí se nacházelo prosté umyvadlo s průtokovým ohřívačem vody, látkovým ručníkem pro otrlé a zásobníkem na papírové utěrky. Výzdobě dominovaly básně, a čítárenské wecko tak patřilo k těm vůbec nejpoetičtějším. Spíš rušivě zde působily tagy a nálepky. Básně konejšily čekající a odcházejícím zase poskytovaly jakousi přechodovou komoru či duševní očistu. Narazili jste zde na Bartůňkovou, Havla, Hraběte či Skácela a mnohé další.

 

Báseň: Dobrou noc, jsi krásná, i když spíš, dobrou noc. Je slyšet, jak přichází den. Pomalu, jako by se vracel z flámu. Bloudí ulicemi hospod a chrámů. Teď zívá, zastavil se na rohu. Spi, já nemohu. - Václav Hrabě

 

Nápad začít zdobit toto konkrétní sociální zařízení básničkami a výňatky z knih byl iniciován jako téměř všechno v Unijazzu – chaoticky, spontánně a nad asi čtvrtým pivem. Básničkami na záchodě byla započata dlouhodobější revoluce, kdy se dvě barmanky zatoužily strukturálněji zapojit do chodu spolku, o čemž snívaly již mnoho opileckých večerů. A začalo to na toaletách jako jistě mnoho jiných úspěšných iniciativ.

První básnička (nemožno již dohledat která) byla vylepena na zeď mezi dvěma okénky naproti oprýskanému zrcadlu kolem čtvrté hodiny ranní roztřesenou rukou opilcovou. Existuje i fotodokumentace, kterou ale v zájmu zachování vašeho duševního zdraví ponecháme nezveřejněnou.

Proces výběru básní a citátů byl náhodný, subjektivní a spjatý s literárním vkusem oněch dvou barmanek. Básně přepisovaly ze svých starých zápisníků, deníků a poznámkových bloků, schovaných v psacích stolech, případně z knih čekajících na policích studentských bytů. Byly to básně, co jim dělaly společnost při dospívání a zrání. A našly domov právě na záchodech ve čtvrtém patře, kde společnost a garde nabídly zase jiným čekajícím bytostem. Bytostem čekajícím na záchod.

Oproti dramaturgicky propracovanému předsálí panoval v sálech chaos. Vrstvy plakátů inzerujících kulturní akce překrývaly tu a tam roztodivné nálepky a prázdná místa zase vyplňovaly názory a postřehy návštěvníků. Podívejme se na některé z nich:

  • „Unijazz? Zaskvotovat…“ – velice přirozená reakce příslušníka anarchistické části komunity na blížící se vystěhování podniku.
  • „Někdo by s tím měl něco dělat.“ – i tento nápis se mohl vztahovat ke končícímu provozu, ale patrně šlo jen o vyjádření aktuální marnosti.
  • „Vašku, probuď se, Zeman se zbláznil.“ – zařadíme k liberálnímu až havlovskému křídlu místních.
  • „Jsem nadržená buzna, co to chce do zadku. [tel. číslo] Volej.“ – nepříliš nápaditý, ale zato učebnicový toaletní příspěvek.
  • „Mrdat Jirsáka.“ – výkřik odkazující na poměrně známou postavu z řad pražských dvacátníků. Vyznění nejasné.
  • „Byl tu čínský student umění Wang. 25. dubna 2018. Doufám, že česko-čínské přátelství potrvá navěky.“ (přeloženo z čínštiny) – vzkaz radostného turisty. Že by nadšení z politiky Hradu?

 

Dveře kabinky, na nich některé z výše uvedených textů, plakáty a kresby.

 

V těchto kabinkových nápisech se podařilo zachytit pestré složení klientely podniku. Příznačná je mimochodem absence větší míry konfliktu. Nesouhlas je vyjádřen spíše humornou reakcí (např. „Mrdat Jirsáka.“ – „Radši Husáka.“) než škrtáním a překrýváním textů. V zákulisí (rozuměj ve výklenku nad kabinkami) se dále nacházela převážně česká literatura z minulého století. I na záchodě tak bylo možné číst beletrii, ale šlo asi zároveň o provizorní uskladnění přebytečných knih.

Toalety Čítárny Unijazzu patřily z jazykového hlediska k nejzajímavějším v Praze. Nezbývá než doufat, že nový prostor, do něhož se tento podnik snad už někdy letos přesune, bude stejně nápaditý.

Text: Kryštof Herold a Anna Kotvalová

Fotografie: Anna Kotvalová


Další články v Postilionu