Jó vole, pokrok nezastavíš

Pavel Janda, , 10. vydání

Možná kdybych zvednul hlavu od telefonu, směrem ke žlutejm cedulím s upozorněnim o výluce, hledal bych jinej spoj, jinou cestu. Takhle tu budu jako blb stát ještě hezkejch pár minut, než se uráčím zjistit svůj omyl. Nu co, očividně mě ten idnes s malejma písmenkama baví.

Dobrý, stihnul jsem tamtu tramvaj

Tramvaják si to jak s hnojem štráduje k Jindřišský. Mám zhruba 10 minut, než se došourá na moji zastávku. Co budu dělat? Čučet do telefonu.

Nikdo nečeká, že bych v Praze takhle ráno plejtval drahocennym FUPkem sám. Jenže naproti babča honí placatej displej, až se z ní kouří. Co babča, i dědek a jejich vnoučata. Chudáci, jsou menší než jejich Samsungy.

Lol, to je dobrá babi

Už pelášim mezi davy turistů, abych si kecnul ke kompu v kanceláři kousek od Prašný brány. Turisti jsou na proplétající se lidi zvyklí. Většinou jenom dál něco melou, občas i zvednou tu debilní tyč s telefonem na konci.

Kolem poledne se s kručením v břiše odlepim od kancl židle a razim k tomu Chorvatovi na oběd – je fajn a vaří na úrovni, tak co.

Konečně se po úmornym dopoledni zasměju  – stojim v davu (opět) turistů naproti Hybernský a koukám, jak to japonský děvče bourá hordy jinejch Japonců přede mnou. No, nesměju se dlouho, přejede mě taky. Ta blbost na dvou kolech vedle sebe a obrovskym pinďourem, kterym se zatáčí.

 

Jó vole, pokrok nezastavíš

A kéž tě na tom nabere kráva na rohy


Další články v Postilionu