Kate Tempest mě objímá z podia a já jsem úplně posunutej

Petr Baroch // , 20. vydání

Vlna blogů a nově vznikajících periodik začátku tisíciletí posunula směřování hudební žurnalistiky směrem k výrazně subjektivnímu pojetí. Jako stylistická bouřka, po níž najednou psali úplně všichni (a furt to nikoho nezajímalo). Ačkoliv v odstavcích bylo víc o nás samotných, působily texty opravdovějc a začaly se točit okolo pocitů přicházejících s konkrétním trackem, albem, interpretem, ne okolo počtu zastávek na turné a studeného diskografického výčtu. Díky – nezájem, stačilo. Jana „Apačka“ Kačurová naopak tlačila na to, že psát rukama je o ničem, a pravidelně svou tezi doplnila ještě haldou vulgarismů. Text musí jít zevnitř a forma naskočí dodatečně, většinou samovolně. Tímhle oslím můstkem lezu ke Kate Tempest a jejím kreativním procesům, kde výsledná hmatatelná forma rovněž naskakuje až dodatečně – někdy ve tvaru standardního hudebního alba, jindy jako stostránková poéma nebo rozsáhlé divadelní drama. Spojnicí je otevřenost k vlastním citům a až terapeutický přístup k vyprávění a umělecké tvorbě – bez ohledu na výslednou podobu.

Foto Kate Tempest z vystoupení

Básnířka, prozaička, dramatička, hudebnice, performerka, kdokoliv – úplnej polymath, whatever to znamená. Ve všech formách přetrvávající pocit, že v pozadí stojí osoba, k níž máte až podezřele blízko. To, že chci začít od Tempestiny literární tvorby, konkrétně s Brand New Ancients, je sice totálně nesystematický, ale kdo je systematickej, stojí proti nám. Nechť žereme chaos. Rozsáhlá poéma Brand New Ancients převádí relativně malé činy člověka a jeho každodenní trápení do jazyka antických tragédií. Ancients stojí v kontrapunktu proti vše obklopujícímu cynismu, trendy nihilismu a pocitu odevzdání, že na světě nemůžeme vůbec nic změnit. Tempest s obřím množstvím empatie vnímá fiktivní postavy jako antické bohy, kteří heroicky vzdorují osudu a vlastním démonům. Během popisu neustálého selhávání jednotlivců předává nejen naději, ale i pocit, že být člověkem není vůbec špinavé ploužení bahnem, ale impozantní, až ušlechtilý boj (byť furt v tom bahně).

„There’s always been greed and heartbreak and ambition
and bravery and love and trespass and contrition –
we’re the same beings that began, still living
in all of our fury and foulness and friction,
everyday odysseys, dreams and decisions . . .
The stories are there if you listen.“

Written to be read out loudkrátká poznámka pod obálkou Brand New Ancients předznamenává, že Tempest nenechává slova válet na papíře, jelikož tam by zlenivěla a uhnila. Raději barví věty vlastním přednesem za mikrofonem spolu s hudebním doprovodem. Trubadúr verze dvatisíceplus. Jen v posledních letech vypráví raději bez využívání fiktivních postav s větším důrazem na vlastní zkušenosti a emoce.

Kate Tempest vyrostla v Londýně mezi čtyřmi sourozenci a na podium prvně stoupla už v šestnácti letech. Středoškolské období strávila krom studia prací v obchodu s deskami a spaním po squatech. Současně do sebe od dětství ládovala obří množství knih a právě láska k literatuře pak probublává všemi jejími texty bez ohledu na to, jestli poté dostanou i zhudebněnou podobu. Samuel Beckett, James Joyce, William Blake – Tempest přetváří to, co načetla v -nácti za pokladnou vinyl shopu, ve vlastní jazyk komentující současné dění. Staré v novém kontextu, nikoliv staré a zaprášené.

Další foto Kate Tempest z koncertu, tentokrát barevnější

Britský tisk na celý souhrn dovedností a rozsah tvorby používá nálepku master of spoken word a vyhrabat je možný i přirovnání ke Ginsbergovu Kvílení. Nicméně vztah s rodnou zemí není vřele obousměrný. Tempest patří do generace naštvaných ostrovních umělců z ulice, kteří nešetří kritikou směrem k Británii, ke společnosti, k sobě samým dovnitř 🡄, ke globální situaci ven 🡆. Její tvorbou prochází témata vyrovnávání se s rozpadem vztahových pout a kritika kultu práce. Dotýká se klimatické katastrofy za současného ironického odplivnutí si nad honbou za růstem a neustálým sebezdokonalováním.

„Europe is lost, America lost, London lost. But look how the traffic's still moving.“

Nejagresivněji vše zabaleno na konceptuální desce Let Them Eat Chaos, nejpřístupnějším kusu v Tempestině kariéře – zhudebněném setkání sedmi individualit topících se v depresích, jejichž životy spojí náhlá bouře nad Londýnem.

Současná ostrovní hudební scéna netrpí nedostatkem kritiků sociálních poměrů. Odmítavý postoj k aktuálnímu společenskému děním spojuje početnou vlnu různých hlasů. Brexit, byť nejviditelnější symptom, je logicky jen vrcholem kopce, který vyrostl na půdě nerovnosti, frustrace a nenasytnosti. Společný vzdor a společné hledání řešení, ale současně různý přístup, různá hudební cesta. Ryze punkoví IDLES využívají pozitivní emoce radosti a štěstí k boji s toxicitou maskulinty a rasismem, Sleaford Mods přetváří nasranost z přehlížení nejchudších v kulomet nadávek a Kate Tempest vnímá jako zásadní intimitu a absolutní otevřenost nutnou pro pojmenování všech škraloupů na mlíku a následné překalibrování společenských vztahů. Obsah je zásadní – verš Kate Tempest dovede vyjádřit stejné emoce co vyflusnutá nadávka Jasona Williamsona (Sleaford Mods). Není náhoda, že oba oscilují mezi hudbou a literaturou přirozeně jako obojživelníci.

Kate Tempest skrz obrazy jednotlivců projektuje na větší plátno neduhy celého systému a absolutní otevřeností posouvá vztah divák-performer mimo standardní hranice. Třeba já jsem posunutej úplně. Když se někdo na jedné straně reproduktoru bez větších maškarád kompletně svěří, mám pocit, že pak je zas můj čas říct, že jsem měl taky příšernej rok. Že i mně je přes třicet, přestal jsem věřit v zaběhnutý, ztratil se ve vlastní hlavě a poměrně často ta totální nejistota hrozně bolí.

„We're working every dread day that is given us
Feeling like the person people meet
Really isn't us
Like we're going to buckle underneath the trouble
Like any minute now
The struggle's going to finish us“

Bez ohledu na to, jak velkou krizi máte za sebou nebo pořád v sobě a jestli o ní píšete nebo ji jen procházíte s hlavou dolů, Tempest nezůstává v ruinách společnosti a popisu toho, co všechno jsme stihli zlikvidovat a kolik chyb jsme udělali. Naopak – pracuje s nadějí a útěchou v bezčasí a nabízí absolutní porozumění a hodně vřelé obejmutí z podia dolů. Všechno se rozpadlo – vztahy, ideály i chaloupka třetího prasátka, jelikož vlk foukal příliš silně. Ale pořád je naděje. „More empathy, less greed, more respect.“

Nejvřeleji je náruč cítit z letošní The Book of Traps and Lessons. Zmizelo vyprávění příběhů třetích osob a odešly všechny rychlejší samply a beaty. Zůstala jen performerka sama za sebe, zcela bez schovávání. Vlastní tempo a dikce. Kate v rozhovorech popisuje svůj přístup k tvorbě jako odmítání konceptu autorského bloku. Nic jako blok neexistuje, je jen strach ze špatného psaní a kreativita je sval, který je třeba cvičit.

Platí Lynchova slova „unless you’re a poet, words will fail you.“ Naštěstí ona poet je. Pocit plného souznění, že by někdo mluvil za vás a přesně trefoval vaše myšlenky, už známe. Ale současně jako kdyby ukazoval cestu, jak si uvědomit, v čem se hrabu a jak mluvit sám za sebe.

Bez stylistického přerodu v hudební publicistice bych nemohl o Kate Tempest vyskládat ani řádek. Nicméně i po něm je těžký trefit, jak moc jde tenhle vztah hluboko. Otázka je, jestli jsme schopni tu chaloupku postavit stabilnějš, protože vlk ještě nikam neodešel.

Foto: Martin Schumann / CC BY-SA 4.0


Další články v Postilionu