Komunikace pod drnem

Marek Přitasil, , 13. vydání

Žijeme ve smutné době. V době, kdy ačkoliv jsme neustále v kontaktu, přicházíme postupně o tu nejcennější schopnost – schopnost formulovat myšlenky. Místo vyjádření pocitů vlastními slovy se schováváme za hradby zkratkovitých sdělení složených z interpunkčních znamének, animovaných roztomilých obrázků a nejrůznějších meme v domnění, že za nás řeknou všechno podstatné. Skutečné pocity nahrazujeme unifikovaným jazykem symbolů, které si posíláme přes nejrůznější internety, a tváří v tvář se nedokážeme ani pořádně pobavit o tom, jaký máme pocit z dnešního počasí. Nikdo nedokáže říct, co cítí, jak se cítí, a už vůbec se nebavíme o tom, jestli je to tak dobře či špatně, nebo zda stojí za to něco změnit. Místo toho si posíláme rozesmátá štěňátka nebo lištičky pod deštníkem, myslíce si, že ten druhý přece musí ono sdělení pochopit. Jenže za aktuální náladou zrcadlící se ve změti jedniček a nul, se vždy ukrývá hlubší důvod, se kterým už se často nesvěříme. Lžeme sami sobě a namlouváme si, že vlastně stačí „like“ druhé osoby, že tento virtuální kontakt nám nějakým způsobem pomůže nebo nás v něčem utvrdí, a postupně se stáváme zajatci vágní komunikace. Jenže aby druzí – a i my sami – došli pochopení toho, co v nás určité věci vyvolávají, musíme o nich mluvit. To se však často stane až ve chvíli, kdy pocit samoty, nepochopení či neopětování něčeho přehluší falešný dojem digitálního porozumění, a to už bývá většinou pozdě. Lidé si často zapomínají říkat „obyčejné věci“ v domnění, že jsou přece jasné, ale i prosté „dnes ti to sluší“ dokáže zvednout náladu. Člověk je tvor ješitný a občas potřebuje některé věci slyšet. A časem dojde i na sdílené ticho, které už není inkubátorem nevyřčených myšlenek, ale stane se chvílí němého souznění a porozumění. Jenže skutečné sdílené ticho mohou zažít jen ti, kteří si toho hodně řekli, a ne ti, kteří si neřekli nikdy nic


Další články v Postilionu