Konec hry?

Václav Skořepa, , 13. vydání

Hrajeme si spolu už nějakou dobu. Využíváme ironie a narážek. Mluvíme v metaforách a ve větách s nejasným smyslem. Dotýkáme se extrémů a jen čekáme, kdy jeden poleví, aby druhý vyhrál bitvu. Jednu z mnoha, tvořící válku, kterou jsme vyvolali ze záliby, z nudy, z nechuti, ze strachu z automatismu všední konverzace a společenských frází. Když je to ale taková válka, má vůbec konec?

Samozřejmě že má. Když už je druhý absolutně vyčerpán. Nemá zdroje, prostředky, náladu, čas. Má přítelkyni/přítele, školu, práci, dost rozumu, aby s tím skončil. Proč by měl rozum odporovat, když to zní jako dobrý lék proti všednosti? Protože tenhle boj nevedeme proti nepříteli, ale příteli. Boj prohlubující vztah mezi účastníky. Nejde o to překonat konkurenta, na kterém nám nezáleží, koho dlouho –  nebo už nikdy –  neuvidíme. Paradoxně hrajeme s člověkem, který se nám dostává pod kůži. Každou ironií hlouběji. Přes všechny radosti z drobných výher i proher nese tahle válka s sebou nebezpečí, že se k ní příliš upneme. Pak v ní můžeme hledat něco, co tam není. Nebo si uvědomíme, že některé výpady opravdu bolí. Proto je rozumné ji občas přerušit nebo skončit, jinak nás může dočista rozebrat.

Jako jsou často nejasné věty mezi námi, zdají se i pravidla dost mlhavá. Možná je to jen iluze pravidel a žádná vlastně nejsou. Můžeme zasáhnout kdykoli. S nedostatečným či dokonce opačným efektem. Měly by existovat limity. Ty se ale lehce překonávají, mění a mizí. Protože se mimo jiné hraje i o samotné hranice, které nemohou zůstávat stejné. Poněvadž jak se prohlubuje vztah, hranice se musí přizpůsobovat: také prohlubovat, oddalovat, upevňovat.

Nejde v ní vyhrát v tradičním slova smyslu. Proč? Protože nejde o vítězství, ale o průběh – ať už z jakýchkoli dříve jmenovaných nebo nejmenovaných motivů. Můžeme buď pokračovat, nebo prohrát oba. Opravdu lze mluvit o prohře? Vždyť bojujeme kvůli tomu, že nás to baví. A když se boj dostane příliš hluboko, občas je konec pro někoho i výhra. Není tedy jednoznačná odpověď. Zase.

My hrajeme dál. Nevíme, kdy přijde oslabení intenzity nebo dokonce konec. Třeba právě teď tím, že o tom píšu. Nebo je to jen nová taktika?


Další články v Postilionu