Kumulonimbus

Michaela Kudrnáčová, , 6. vydání

Celý proces začíná docela nevinně. Blankytně modrá obloha se zahalí do zle vyhlížejících šedivých mračen – kumulonimbu. Někdy to má rychlý spád, jindy si zase mračna dávají na čas, takže všechno může trvat ne pouhých několik minut, ale i několik hodin nebo snad i dní. Je až magické, co všechno se stane, když se konečně ozve hromový zvuk a oblohu pročísne blesk. Je to jako impuls, náhlý překot událostí. Lidé zrychlí krok, utíkají před kapkami, krčí se před bičem oblohy. Zažila jsem, že začaly padat kapky, potom se spustil pořádný liják a najednou se zničehonic zablesklo. Všichni lidé okolo na vteřinu ztuhli a nevědomky se stáhli maličko do sebe. Potom většina z nich obrátila k nebi pohled plný obav. Bouře nás spojuje. Je to pro nás taková menší pohroma, hrozící prstík, který nám připomíná, jak moc jsme malincí, nicotní a nevýznamní. Mísí se v ní děs i obdiv. Budí v nás pocit solidarity. Třeba jednou bouře spasí lidstvo. Ve vzduchu je cítit změna a pak – bouření přestane, blesk se naposledy hrozivě vypotácí z oblohy a déšť ustane. Po té pohromě zůstane jen vlhká zem a mokří lidé. Děs zmizí, obdiv jakbysmet. Mokří lidé uschnou a země vsákne vodu a po bouři nezůstane ani památka. Změna se ztratí v nedohlednu. Lidé jsou zase stejně hloupí a bezohlední, sobečtí a omezení. Už netouží po společnosti druhých, už nechtějí společně spasit svět. Vůbec nic se nezměnilo. Kouzlo kumulonimbu přestalo účinkovat.


Další články v Postilionu