Kurdové v sevření národních států

Kryštof Herold // , 20. vydání

Na pražském Palackého náměstí se ve středu v podvečer sešlo na sto padesát lidí, aby vyjádřili solidaritu s Kurdy žijícími na severu Sýrie. Stalo se tak pár hodin poté, co turecká armáda zahájila nevyprovokovaný útok na území cizího státu s cílem vytlačit současné obyvatele a rovněž násilím do této zóny přemístit značnou část Syřanů, kteří utekli z domoviny svírané nekončící válkou a aktuálně přebývají v Turecku.

Demonstrace na podporu Kurdů v Sýrii

Demokraticky smýšlejícím lidem mohou být Kurdové sympatičtí především ze dvou důvodů. Má se za to, že se jim v Sýrii podařilo vybudovat poměrně autonomní a zdola vystavěnou demokracii, v níž mají navíc neobyčejně rovné postavení ženy. V druhé řadě se právě díky Kurdům podařilo porazit samozvaný Islámský stát. Právě na jejich ochotě bojovat s IS na zemi a nasazovat vlastní životy stálo křehké spojenectví se Spojenými státy, které boj podporovaly letecky. Spojenectví však tento týden vzalo za své. Američané se z oblasti stáhli, čímž dali ruce pryč od dalšího vývoje místních záležitostí. Zaznívají komentáře, že se tak stalo nečekaně, že Donald Trump hodil přes palubu spojence či že Kurdové zažívají svůj Mnichov.

Začněme od konce. Srovnávat tureckou invazi s Mnichovskou dohodou zřejmě tak trochu patří k českému sentimentu a zálibě v hledání historických paralel. Respektive to na tento sentiment míří ve snaze vyvolat sympatie, které si Kurdové bezesporu zaslouží. Situace Kurdů je však v mnohém podstatně horší. Kurdové nemají svůj národní stát, přestože jich na Blízkém východě žije přes 30 milionů.

Trpký osud Kurdů je vedle neřešitelného sporu Izrael-Palestina další ukázkou selhání konceptu národních států. V tuzemsku se dějiny českého národa leckdy vykládají jako historie s progresivním vývojem. Klíčovým bodem se pak stává rok 1918, kdy národ československý vytrhl se z područí císařpána a získal vlastní stát. Moderní poválečná Evropa jako kontinent rovnocenných národních států. Snadno lze zapomenout na to, že Češi a Slováci měli hlavně obrovské štěstí. Rakousko-Uhersko bylo poraženo a ostatní mocnosti mohly být nakonec rády, že se rozdrolilo na malé státy (zjednodušeně řečeno). Dnes už je rozparcelována mapa celého světa, ale na některé národy jako by se zapomnělo. Jejich sebeurčení stoupá v ceně s tím, jak se hodí do karet mocnějším státům (viz šermování s Kosovem). Státy vesměs nezajímá, co chtějí samotní obyvatelé sporných území. Jde jen o páku pro geopolitický vliv v daném regionu. Turecká invaze do severní Sýrie představuje další z tahů v mocenské hře. O vliv hraje Turecko, Rusko, USA i další a Kurdové jsou tu císařpánům jaksi na obtíž. Nemohou s agresorem vyjednávat jako rovní s rovným, protože nemají stát a jsou šmahem označeni za teroristy. Záleží někomu na tom, že jsou to především lidé? Mocnostem bohužel ne. Soucit může mít politik, ale státy soucit neznají.

Hodil Trump spojence přes palubu? Možná se to tak říci dá. Sám Trump tuto osobní rovinu podpořil tweetem o své „nepřekonatelné moudrosti“ a prohlášením na tiskové konferenci, kdy z nepochopitelného důvodu připomněl, že Kurdové například Američanům „nepomohli s vyloděním v Normandii“. Pokud však tento krok vyčítáme jemu osobně, přehlížíme hlubší příčiny – tak jako ekonomický svět ovládl kapitalismus, geopolitický svět ovládl koncept národních států, které si jdou za svými zájmy. Mezinárodní prostředí je odnepaměti prostředím války. Bez radikální změny světa to nikdy nebude jinak. Můžeme třeba naivně doufat, že postupně všechny státy uvnitř sebe zažijí demokratickou r/evoluci. Zaručuje však demokracie mír? Podívejme se na sebe a na Kurdy. Z hlediska demokratických hodnot není přípustné, aby spojenec našeho státu (Turecko coby člen NATO) zabíjel nevinné civilisty-demokraty. Moc diktátorů však roste s naším pokrytectvím. A zbraně byly v dějinách odjakživa mocnější než slova. Tím spíš, když s nimi obchodujeme.

Idea férového světa národních států je dnes zcela nerealizovatelná. Tak jako se kapitalismus leckdy tváří, že jednou budou všichni více či méně bohatí, ale přitom vytváří ideální podmínky pro obrovskou nerovnost, tak se systém národních států může tvářit, jak chce, ale přitom vytváří ideální podmínky pro hospodářský a válečný boj, který stojí lidské životy. Ani v Evropě, kde dosáhly státy bezprecedentního míru (a stojí za zamyšlení, zda kvůli nějakým demokratickým hodnotám, nebo kvůli tomu, že je to prostě ekonomicky výhodné), nejsou zdaleka uznána deklarovaná práva všech národů. Nová válka nám tak opět připomíná, že svět národních států zabíjí nevinné. Je otázkou, do jaké míry jsme tohle všechno schopni tolerovat či naprosto ignorovat, dokud se nás to osobně netýká.

Tak jako kapitalismus drží mantinely diskuze pevně okolo pár stovek na důchodech a pár procentech na daních, mezistátní vztahy omezují možnosti řešení krizí, jako je ta syrská, na štiplavé projevy, hospodářské sankce či odvetné útoky. Takové reakce jsou buď nefunkční, nebo jen plodí další násilí. Překvapovat by nás to nemělo – státy mají sice řadu prospěšných rolí, ale násilí dovnitř i navenek je jejich denním chlebem.

Co s tím, pakliže jako autor textu zastáváme nenásilí? Podobně jako v debatě o změnách klimatu zazní i tentokrát oblíbený individualistický apel na to „začít u sebe“: nejet do Turecka na dovolenou, napsat e-mail svému poslanci a podobně. Ne že by to nebylo šlechetné, ale stojí zde za připomenutí slova z poslední stávky za klima (parafrázuji): „Začněme u sebe – kdo máte nějakou uhelnou elektrárnu, zavřete ji prosím.“ Jak začít u sebe v tomhle případě? Stát na rozdíl od elektrárny ani nikdo nevlastní.

Státy se tváří, že tady budou až do skonání věků. Jsme k tomu odmalička vychováváni a dostáváme se do pasti vlastní omezené představivosti. Nezbývá než imaginaci rozvíjet slovem, písmem i praxí – a doufat. Doufat, že jiný svět je možný. Že soupeřící státy lze transformovat ve spolupracující společenství. Že mocní jednou ztratí svou moc a přestanou rozhodovat o životech druhých. Jinak jsou demokratické projekty jako ten kurdský předem odsouzeny k zániku.


Další články v Postilionu