Letní literární žblept aneb Co číst letos ve vlaku a pod stanem

Redakce Postilionu // , 19. vydání

Chlápek si čte vodě.

 

Vašek

Vedle článků a knih k historickým státnicím plánuji po několikaměsíční přestávce sáhnout po beletrii. Po knihách, které dlouho očekávaly za hromadami knih na diplomku a sloužily jen jako dekorace unaveného pokoje. Na táboře budu odpočívat s dlouho odkládaným Andrzejem Sapkowskim a jeho sbírkou povídek o zaklínači. Příběhy z Posledního přání v brožované kapesní verzi uvozují ságu o Geraltovi, asi nejslavnější fantasy postavě na východ od Tolkiena. Román Pavly Horákové Teorie podivnosti jsem si vybral po dobré zkušenosti s jinou vítězkou Litery za prózu – Biancou Bellovou a jejím Jezerem. Nalákal mě příslib magicko-realistických přesahů, glosování hlavní postavy intelektuálky a zajímavých imaginativních názvů kapitol typu „O Schrödingerově psu, chytré horákyni a teplé vaně“. A stereotypní zvědavost, zda a jak bude růžová kniha s ženskou hrdinkou reprezentovat tzv. ženskou literaturu. Poslední knihou zůstanu věrný historii a oddám se úvahám historika Tonyho Judta, jehož texty v posledních letech intenzivně vydává nakladatelství Prostor. Zapomenuté 20. století je soubor esejů z let 1994 až 2006 o spisovateli Arthuru Koestlerovi, filosofu Leszku Kołakowském, americké roli ve světě a dalším osobnostem a událostem minulého století. Doufám v osobité zpestření mého letního studia.

 

Anna

Převládá všeobecné přesvědčení, že v létě je nejpříjemnější otevřít knihy, které voní po lehkosti, romantice a optimismu a které evokují zelené pláně, teplým sluncem mazlené potoky a říčky a horizont pokrytý bouřkovými mraky.

Kniha The Handmaid's Tale (Příběh služebnice) od Margaret Atwood je knihou absolutně opačnou, je těžká, závažná, děsivá a tristně relevantní. To by ale zvědavého čtenáře nemělo odradit od přibalení tohoto skvostu do báglu hned vedle karet na prší a flašky tuzemáku.

Atwood v této knize, kterou mimochodem napsala již v roce 1986, vykresluje děsivou alternativu budoucnosti, ve které se Spojené státy americké proměnily v autoritářský, fašistický režim, který strukturuje společnost na oddělené funkční složky a ve které ženy ztrácejí veškerá svá lidská práva a stávají se subjekty novodobého otroctví, speciálně ženy, které stále mohou plodit děti se stávají sexuálními otrokyněmi, bez nároku na svobodné rozhodování či vůli. Kniha je sofistikovanou a citlivou alegorií pro zažitou normu současných genderových vztahů západní společnosti a patriarchátu jako takového. Atwood skrze extrémní metafory poukazuje na drobné, detailní strukturální stereotypy, normy a nesrovnalosti, zakořeněné v dnešní společnosti, které negativně ovlivňují nás všechny.

Domnívám se, že tato kniha má enormní normativní potenciál obohatit pozorného čtenáře, který pocítí vedle zděšení a odporu také uvědomění, zřetelnost jistých nespravedlností a kritičnost vůči statusu quo. A k tomu je léto příhodné stejně jako jiná roční období.

 

Matúš: Leto ako dobre napísaný príbeh

Leto. Obdobie extrémov. České vedrá, ktoré vás miesto vody olejú prílivovou vlnou horúčavy. Búrky plné blýskajúcich šľahúňov s hektolitrami kvapiek. Tie možno ocenia pracovití záhradkári, menej však už pražský kávičkár so sakom zmoknutým do nitky. Každopádne, či už bude leto také alebo onaké, najlepšie ovlaženie často prichádza s dobrou knižkou v ruke. Áno, kvalitná literatúra má totiž tú zázračnú schopnosť ovlažiť dušu svojou originálnou ozajstnosťou. Preto po milej výzve od kamaráta skúsim spomenúť niekoľko návrhov s možnosťou priniesť v letné dni akurátny nástroj k oddychu, a keďže píšem hlavne pre českého čitateľa, obmedzím sa na tituly dostupné v češtine.

Prvým z nich, snáď naj(zá)vážnejším je zbrusu nový preklad knižky Tatitatitati od maďarského spisovateľa rómskeho pôvodu Tamása Jónása. To, že ide o stostránkovú prózu na jeden hlt, dosvedčujú aj slová prekladateľky Adély Gálovej, ktorá snila o tom preložiť text v rozpätí jedného večera zavretá sama na chalupe s fľaškou metaxy. Keď sa do textu náhodou pohrúžite, ľahko porozumiete jej slovám. Tatitatitati je totiž veľmi zjednodušene autorova lyrická spoveď o jednom detstve, jednej rodine, jednom otcovi. Len trochu viac expresívne, živočíšne, šťavnato. Snáď ideálny indoorový text v čase letnej búrky.

Pre tých čitateľov, ktorí sú nároční, no predsa by radi počas leta nejakú lehátkovú formu hravého intelektu, odporúčam slovenského autora Daniela Majlinga. Na výber sa v češtine ponúka v prvom rade ironický komiks o deprimovanom intelektuálovi s názvom Rudo. Naopak, žánrovo zdalo by sa klasickejšou knižkou, je Majlingova Ruzká klazika. Táto antológia satirických poviedok z chladného Ruska svojou absurditou dokonale pobaví mladú dušu súčasných hipsterov či vytrhne z letargie nejedného staršieho šomrajúceho mudrlanta.

Posledným návrhom, ktorým som sa rozhodol prispieť, je návrat k dobrodružstvu. To sa nepochybne spája so spomienkami na detstvo, na bezstarostnosť letných hier. Práve pre tento pocit úľavy si aj ja rád (konečne!) prečítam Rikitanove dobrodružstvá vo Foglarových Hoších od Bobří řeky. Ak sa však už niekomu tento český poklad zunoval, podnecujem k jeho maďarskej, nemenej známej alternatíve v podobe Chlapců z Pavelské ulice Ferenca Molnára. Verím, že tento príbeh plný úprimnej chlapčenskej šľachetnosti má potenciál chytiť za srdce nemálo tých, čo dychčia po dych vyrážajúcom príbehu.

 

Žena si čte na lavičce.

 

Lidka

Teploty stúpajú a s nimi priamo úmerne aj lenivosť radového študenta. Miesto učenia poškuľujem po knihách, ktoré nemajú s mojím štúdiom veľa spoločného... možno tak latinku. Ale ako sa poznám, zas odolám pokušeniu a budem pekne krásne sekať latinu. Potešením mi bude nabádať nevinných ľudkov do čítania tých niekoľkých výnimočných kusov, ktoré sa zaskveli v sivých zoznamoch povinného čítania. S tými najbližšími budem potom viesť siahodlhé debaty o Karen Blixenovej a jej Spomienkach na Afriku, Kerstin Ekmanovej a trilógii Vlčí kůže či trochu kontroverznej knihe Uprchlík kříží svou stopu od Axela Sandemoseho. Zvedavci naberú odvahu na expresionistický Krik z duše Przybyszewského. A ak budem mať dosť šťastia na voľné chvíľky aj ja, siahnem v lietadle po slovenskej delikatese – Zlej štvrti od Mareka Vadasa, ktorú si šanujem práve na túto špeciálnu príležitosť. A predsa mám pri pohľade na učenie chuť čítať niečo úplne iné. Žeby Savianova kruto šokujúca Gomora, ktorá nemilosrdne vyzlieka taliansku spoločnosť až na kožu, ba priam zvlieka z kože, prišla opäť na pretras? Alebo... ach byť tak zase dieťaťom! Možno už prišiel... možno práve teraz prišiel ten čas, kedy dospelí konečne dospejú natoľko, aby začali znovu čítať rozprávky... Vezmem si čokoládu, sedemdielne Kroniky Narnie od C.S.Lewisa, vyleziem na našu jabloň a každý boj so mnou bude márny, kým nedočítam aj ten Posledný boj, až potom sa vrátim na zem. Budem prototyp študenta filozofickej fakulty. Budem lietať v korunách stromov a čítať pri svetle svätojánskych mušiek, kým ma nezožerú komáre…

 

Val

V tomhle vedru se nedá nic číst, jenom pomalu umírat. Když už, nalistujte toto: https://a2larm.cz/2019/06/pohled-do-propasti/.

 

Vojt

Doufám, že konec je zase toho období, kdy čtu jenom při cestování na kolejích, a že zase budu jednou přidržovat stránky, ať je neotáčí vítr, hledat střechy, ať stránky nezmoknou, a odfukovat z nich mravence zpátky do trávy.

Na znamení toho návratu k bývalým pořádkům si hodlám po letech znovu přečíst Povídky psané pod vlivem extáze od Frédérica Beigbedera, které mě sice nepřivedly k užívání zmíněné látky – taky to nejsou povídky vždy příjemné – ale svou formou ve mě kdysi znovuprobudily dávno zapomenutou touhu psát. Byla to právě tahle knížka, s minimalistickým a, abych tak řekl, observačním způsobem vyprávění, a například povídkou celou napsanou v krátkých tázacích větách, která mi ukázala, že právě hraním si s formou se dá vyjádřit spousta věcí jinak těžko uchopitelných.

Co jsem ale ještě nečetl, přestože už se na to notnou dobu chystám, je Srdcerváč od tamtoho hudebního divočáka Borise Viana, jak napsal tamtu hudební divočinu Pěna dní. Mám od toho vysoká očekávání a věřim, že mě to nadchne stejně jako esteticky-fyzikální taknějakzákony Pěny.

Čtení ve vlacích se ale vzdát taky úplně nemusim a tam si představuju, že přesně zapadá další knížka, co si chci přečíst – biografie o životě a díle Douglase Adamse, kterou sepsal Neil Gaiman pod názvem Nepropadejte panice. Už jsem do toho nahlíd a rozhodně to neni žádná suchá záležitost, přesvědčilo mě to, že se z toho mnoho dozvim i mnoho nasměju.

Taky jsem si s hrůzou uvědomil, že jsem ještě nečet nic od Jáchyma Topola, takže se těšim, až mi kamarádka půjčí Kloktat dehet a trošku si zakloktám doušků svéráznýho génia rodiny Topolových.

Teprve nedávno jsem odčinil literární hřích snad ještě zásadnější – konečně jsem otevřel něco od Fjodora Michajloviče Dostojevskýho a zjistil, že ten hype nejen nebyl přehnanej, ale konkrétně Bratři Karamazovovi dokonce předčili už tak ohromný očekávání. Řikám to po dočtení skoro každý knížky, ale tady ještě po víc než roce trvám na tom, že to byla nejlepší knížka, co jsem kdy čet. Hodlám se teda prokousat i asi ne o moc míň náročným Idiotem.

A v neposlední řadě bych se taky rád prolistoval nějakou sci-fárnou. Ty jsem kdysi hltal a dál si občas rád nějakou do ruky vezmu. Čet jsem různý Vonneguty, Heinleiny, Asimovy, Strugacký, Cardy, Aldisse a tak všelijak, a to všechno můžu vřele doporučit. Ale ještě jsem nějakym způsobem nečet jedno z nejslavnějších sci-fi, a to Konec civilizace ze skeptického pera Aldouse Huxleyho.

Ještě si chci vybrat něco z kontroverzní bibliografie hranice přijatelnosti překračujícího Chucka Palahniuka – to je ten, jak napsal Fight Club.

Je toho hodně a nemám šanci to projít všechno, něco z toho si vyberu. Nebo – co já vim – třeba se nakonec rozhodnu ještě pro něco úplně jinýho. Když něco z tohohle nepřečtu já, každopádně máte možnost si to přečíst vy.

 

Pampeliška mezi stránkami.

 

Kryštof

Pořadí čistě náhodný. David Mitchell – Ghostwritten (česky vyšlo v překladu Lenky Pavlovské jako Hybatelé) je skvostnej román v povídkách. Průlet světem, nenápadný spojitosti, efekt motýlích křídel, Asie, velkoměsta, transsibiřská magistrála, duchové všech podob, terorismus atd. Vrcholem je rozhovor umělé inteligence s moderátorem rozhlasový noční show o kybermorálních dilematech. Donna Tartt – The Goldfinch (česky vyšlo v překladu Davida Petrů jako Stehlík) je nádhernej a nekýčovitej bildungsroman o (neopětovaný) lásce různejch podob – muže a ženy, syna a matky, dvou kamarádů, člověka a věcí. Mix žánrů, dickensiánská práce s prostředím, ostatně taky nezapřená inspirace Dickensovo Nadějnými vyhlídkami. Doporučuju dvojnásob, protože se letos dočkáme zfilmovaný podoby. Doporučuju trojnásob milovníkům nábytku. Helene Hegemann – Axolotl roadkill (původně německá věc, česky vyšla v překladu Evy Dobrovolné) je koláž vyprávění, esemesek, mailů, keců, blogů, citátů, částečně původní, částečně zkopčená z netu. Dohromady šílená (zdánlivě?) autobiojízda jedný holky nočním světem, totální póza a zmar a sex a Berlín a mládě axolotla. To chceš. Michael Cunningham – A Home at the End of the World (jako Domov na konci světa přeložil Pavel Hrach). Kdybyste měli z mýho seznamu sáhnout po jediný věci, tak tohle prosím. Koncentrovaná dávka života. Víc nebudu říkat, protože už si to skoro nepamatuju, jen si vybavuju, jak silný to bylo. Asi to letos opráším. No jo a pak je tu ještě koncentrovanější dávka, která právě vyšla! Tim Postovit – Magistrála. Cesta kolem světa za 96 stran.

 

Michal

Léto je ideálním časem, kdy se můžeme ponořit do morálních otázek, jež pro jejich spletitost jinak přehlížíme. Jistě si každý vzpomeneme na knihu, co jsme odložili pro nějakou nenáročnější, a už se k ní už nikdy nevrátili. Snad vás moje „polička onehdy příliš náročné – ale po dočtení zjišťuji, že skvělé – literatury“ inspiruje k prozkoumání vlastních knihoven.

Esej Joanny Klepko My Słowianie (nedávno přeložená do angličtiny) pomyslně obrací list za debatami o národních kulturách započetých Alexandrem Rybakem. Autorka přináší paralely mezi tradiční kulturou a šovinistickým konzumním kapitalistickým jazykem, jenž posunuje diskuzi ze symbolické roviny na pole etických dilemat. I přes náročnější první kapitolu se vyplatí vytrvat v pozornosti.

Ať už Lasha Tumbai monogolsky šlehačku znamená nebo neznamená, objevuje se mi i po týdnech v myšlenkách stejnojmenná publikace Very Serduchky. Současná společnost je manifesty všeho druhu přeplněná, ale útok na morální základy numerického systému je tak nesamozřejmý, až se zdá být nezbytným.

A konečně, pomyslným vykopnutím letošního léta může být novela My Lucky Day skupiny moldavských autorů. Čtenář si nesmí připustit obtížnost sledování myšlenkových linií, protože právě v ní se nejlépe demonstruje morální otázka nerozpoznatelnosti rozdvojenosti každého z nás.

Přeji příjemné čtení!

 

Eliška

Noviny! Je to často hodně hospodářské čtení, ale umí být i lidové. Je to k naštvání, je to k breku, občas je to k něčemu úplně jinýmu, občas vlastně nelze říci, k čemu to je, ale rozhodně je to dobrý na podpal. Taky je to dobrý obal na svačinu! A v neposlední řadě je to dobrý obal na knihu, kterou si chcete v létě přečíst.

 

Petr

Vyscrollujte si to hezky zpátky nahoru k Val. Nejdůležitější chuchvalec vět teď vážně stvořil Vojtěch Pecka pro A2larm. Nadechnout se u toho nedá, protože příliš naděje nenabízí nikdo a nic – ani Pecka, ani budoucnost. Nicméně myšlenkový silnice všech hlav tenhle text přebudovává solidně, a proto vlastně písmena a čtení jsou. Pokud to nic nepředefinovává, není to vyzývavý nebo drzý, tak to počká nebo Vám obsah přežvýká někdo v kanceláři. Tolik k šuplíku fakta. Svět teď chápu tak, že kategorii cheerful fakta už jsme zavřeli a nic novýho si v ní neodváží vydat ani Penguin Books.

Na vrcholu pyramidy fikce stojí Steve Toltz s A Fraction of the Whole. Totální láska. Zvlášť pro takový, co vůbec hodně milujou vyprávění, mikro příběhy, odbočky, který pod drobnohledem brouzdají zdánlivě do nikam, ale celkově to jako obří třígenerační mozaika z Austrálie křičí: „Epic!“ Zvenku bichle, uvnitř lehkonohá sypačka. Jako když Vonnegut luská prstama lusk, lusk, lusk. Ukradl jsem červený paperbackový vydání sestruně, abych se s tím mohl chlubit sám. Tak moc dobrý to je. Tak moc dobrej je život. Steve Toltz Vám to vysvětlí.

No a pak je tu Zadie Smith s White Teeth a Ejo od Beaty Umubyeyi Mairesse. Spletenec migračních a feministických témat ve zcela odlišných přístupech k vykreslování děje. Británie, Bangladéš, Francie, Rwanda. Rozsáhle a detailně nebo útržkovitě s náznaky. Můžete se rozběhnout svůj k svému. Akorát už teda podle Vojtěcha Pecky nemáte moc času.


Další články v Postilionu