Malé slečně

Klára Bahník Trefná // , 24. vydání

Brzy to budou dva roky, kdy jsem přišla k vám domů. Nezdržela jsem se dlouho, a když jsem odešla, bylo všechno jinak. Možná, když se Tě někdo zeptá, jak vypadá Smrt, popíšeš mě. Během mojí návštěvy zemřel Tvůj tatínek.

Tatínek spal a já si četla. V jednu chvíli začal být neklidný a hlasitě chrápal. Přemýšlela jsem, že se půjdu maminky zeptat, jestli takhle tatínek chrápe běžně. Jenže Tvoje maminka si mě pozvala, aby si mohla odpočinout, a budit ji kvůli takové otázce mi přišlo velmi hloupé. Napadlo mě, že se tatínkovi možná něco ošklivého zdá, a tak jsem k němu přišla, položila mu ruku na rameno a řekla: „Jsem tady.“

Tatínek zas dýchal klidně a vypadal, že ho žádný zlý sen netrápí. Slyšela jsem nádech a výdech, nádech… a výdech…... a nádech… a výdech. Najednou mě napadlo, že bych měla otevřít okno. Ale proč bych otevírala okno? Vždyť tu není nic cítit ani tu není špatný vzduch. Naopak, je tu takový klid a otevřeným oknem by bylo slyšet cinkání tramvají a hluk ulice. Co kdyby utekla kočka, která se tu v místnosti někde schovává. To jsou mi nápady. 

Ruce se dotýkají, ruce se pouští

Pak mi došlo, že vlastně neslyším nic. Tatínek ležel na boku a neviděla jsem, jestli se mu zvedá hruď. Přece tatínka nebudu budit jen proto, abych viděla, že dýchá. Začala jsem hledat kapesní zrcátko, podle kterého bych to mohla poznat. Nikde žádné nebylo. Vrátila jsem se k tatínkovi, který klidně a tiše ležel. Vypadal jinak než před chvilkou. Byla jsem bezradná, a tak jsem zavolala zdravotní sestřičce, co mám dělat. 

„Probuď paní a řekni jí, že manžel zemřel a že jsem na cestě.“

Představovala jsem si, jak to mám Tvé mamince říct a co když to nebude pravda. Co když to tak není a já Tvou maminku takhle vyděsím. Pořád jsem si nebyla jistá, nedokázala jsem to v ten moment poznat. Jenže za chvíli tu bude zdravotní sestřička a musím vám to říct předtím, než zazvoní. Šla jsem chodbou do ložnice, kde jsi odpočívala i Ty. Zaklepala jsem a řekla: „Obávám se, že váš manžel právě zemřel. Sestřička z hospicu je na cestě.“

Tvoje maminka se šla s tatínkem rozloučit a my dvě jsme si spolu prohlížely knížky. Prolistovaly jsme si všechny, co jsme našly, a pak jsi chtěla jít za maminkou. Plakala, a tak jsi ji objala. Za chvíli pak zazvonila zdravotní sestřička a po ní ještě mnoho dalších lidí. Hrály jsme si spolu a ty ses radovala pokaždé, když se ve dveřích objevil další známý člověk. Přivítala jsi babičku, tetu, a když přišla maminčina kamarádka, šly jste si spolu hrát ven na hřiště. Zamávala jsem Ti venku u dveří a odešla jsem na druhou stranu.

Strávily jsme spolu jen tuhle malou chvilku. Mihla jsem se Tvým životem a s trochou štěstí jsem nezanechala stopy. Přeji Ti vše dobré, statečná malá slečno.


Další články v Postilionu