Manifest eskalaturismu

Václav Skořepa // , 14. vydání

My, kdo chodíme po jezdících schodech, cítíme potřebu dát o sobě vědět a vyjádřit se k dění v dnešní společnosti. Proto využíváme 50. výročí posledního veřejného koncertu Beatles a prohlašujeme:

  1. Svým během se vyznáváme z touhy po svobodě pohybu v mezích fyzikálních zákonů a směru jízdy.
     
  2. Svým výklusem neatakujeme ty, kteří zvolili pohodlnou jízdu ve statické pozici a hledí do knih či mobilů nebo hovoří se spolustojícím. A neradi do vezoucích se spoluobčanů narážíme. Tedy požadujeme od nich, aby dodržovali obecná pravidla jízdy a chůze. Aby si dle své rychlosti vybrali pruh – pomalejší doprava, aby umožnili předcházení zleva.
     
  3. Svou chůzí po samohybných schodech zpochybňujeme moderní trendy mechanizace a automatizace všedních úkonů člověka. Nechceme se stát figurkou na běžícím pásu v montovně či firmě, jak bývá naše země častována některými veřejně slýchanými osobnostmi.
     
  4. Svým úprkem odmítáme zahlcení reklamou na knižní krimi bestsellery a politickou kampaní na lepší život s třešňovým či Áčkovým certifikátem kvality. Navrhujeme tento reklamní prostor kreativně využít k prezentování krás a divů daného města a počinů začínajících umělců.
     
  5. Mnozí nás kritizují za to, že ztělesňujeme uspěchanost doby a kapitalistickou honbu za ziskem, že svým během spíše podporujeme nevraživost mezi lidmi, když do nich strkáme a provokujeme. Přiznáváme, že mnozí z nás začali s chůzí po eskalátorech nejprve kvůli včasnému příchodu do práce či na sešlost. Postupem času se ovšem objevily i další motivy, které už onen kritizovaný ekonomický charakter neměly. Jejich výčtem a obhajobou je i tento manifest.
     
  6. Svým pohybem děláme minimum pro fyzickou schránku, která bývá ve městech často odsouzena – ať už dobrovolným rozhodnutím jejího majitele nebo vnějšími podmínkami – k činnostem vsedě a shrbeně.
     
  7. Svým výstupem a sestupem a pohledem na drážky a hrany jednotlivých schodů se uvádíme do formy transu, ve kterém na okamžik unikáme všední reality a nemožnosti soustředit se na „tady a teď“. Eskalátorová chůze se pro nás stává prožitkem srovnatelným s návštěvou kostela pro věřícího.
     
  8. Ozvěnou svého pochodu se snažíme probudit názorovou strnulost mnohých, kteří se vezou ve své ideové, ekonomické a sociální mýdlové bublině. Vyzýváme k úkroku vlevo a pokusu vžít se do chůze mručivého konzervativce, rozdivočelé diskutérky, začteného studenta, asociálních hereček nebo rozjuchané mládeže.
     
  9. Nejsme proroci ani povýšenečtí vůdci nebo kavárníci. Kráčet v našich stopách může každý, sám nebo organizovaně. Stačí pouze vystoupit z řady a postoupit byť o pár schodů. Jediné, co potřebujete, je eskalátor. Zbytek závisí na stylu.
     
  10. Eskalaturismus si neuzurpuje žádné místečko v politickém spektru. Bez striktní doktríny je multifunkční myšlenkou vloženou do neorganizovaného hnutí lidí bez ohledu na sociální, kulturní či náboženský původ. Působností nepřesahuje ozubené hranice pohyblivého schodiště. Místy se objevují frakce snažící se o přesah vně eskalátorů, například filosofický (celý život je eskalátor nahoru a dolů a je na nás, zda, jak a kam půjdeme) a náboženský (ti poctiví eskalaturisti jednou vystoupí na Nejvyšší schod, kdy se setkají se stvořitelem S. K. Latorem). Přesto tento manifest reprezentuje hnutí eskalaturismu jako celek, které se hlásí ke svému právu na existenci v městské společnosti a podílu na urbánním životu.

Běžec č. 11 384


Další články v Postilionu