Melodrama ze sídliště

Klára Trefná, , 13. vydání

Chodím ven zásadně v noci, nejlépe tak okolo té druhé ráno. Všude je tma, i pod tou pouliční lampou, která na sídlištích svítí nějak jinak, než všude jinde. Světla je tak akorát na to, abych se mohl ztratit ve stínu, když by bylo třeba. Někdy jsou vidět i hvězdy s měsícem, ty mám obzvlášť rád. Ale hlavně jsem volný a můžu si chodit, kde se mi zachce. Nikdo na mě nekouká, nemluví, můžu chodit klidně i po trávě.

Támhle na rohu vždycky postává ten zvláštní muž a kouří. Dnes tam není. Asi zas zdražily cigarety a už si to žhnoucí potěšení nemůže dovolit. Každou noc spolu vedeme mlčenlivou konverzaci. Jeden pohled, jedno ohlédnutí, tiché porozumění. Za rohem se něco děje…

...prase vožralý, kde tě sebrali?! Že tě vozili, měli tě tam nechat chcípnout!“ Promlouvá muži do duše drobný červený župánek s blond trvalou. Ten se snaží bránit, ale alkohol mu motá jazyk. Už si mě všimla, představení končí, dveře se za oběma zavírají.

Dojdu na konec řady paneláků. V každém druhém okně se mihotají kýčovitá vánoční světélka, ukázka vkusu sídlištních lidí. Moje okno má věčně zatažené rolety, aneb vztyčený prostředníček všem zvědavcům. V tiché ulici stojí u auta taxikář. Co tady, když všichni spí? Obejdu řadu paneláků zezadu a na taxikáře narazím za tím rohem, představení pokračuje! Zoufale vzdychá, rozhazuje rukama „Nejste z tohodle baráku? Ten debil si u mě nechal doklady a co já s nima! Jméno vim, ke zvonkům se dostanu? Tak já na ně zazvonim…

Dobře to dopadlo, teď už se jen pěkně stočit do teplého pelíšku. Zachránil jsem chlapovi postel i peněženku, to se jen tak někomu nepovede. Superhrdina Morty, vlčí stín, co se plíží ve dvě v noci po sídlišti.


Další články v Postilionu