Mery, Erasmus, Barcelona #2: Sprinty, fuck-upy, happyendy

Marianka // , 20. vydání

Komu není shůry dáno… vlastně upřímně nevím, jak je konec tohodle pořekadla správně. V mým případě by to asi bylo, že komu není shůry dáno, nedojede do školy. A to, co mi nebylo do vínku naděleno, abychom si rozuměli, je orientační smysl. To může být oříšek, obzvláště když se ukáže, že vaše univerzita v Barceloně není vyloženě v Barceloně ale v… Přirovnejme to třeba k Průhonicím.

Mým prvním pochybením nad mapou byl už výběr lokace pro ubytování. Našla jsem si byt v klidné oblasti vzdušnou čarou stejně blízko do centra města jako do školy. Osobní ohledání prostoru ale ukázalo, že to mám na obě strany spíš stejně daleko. Nejpřímějším spojením na každou stranu hodinu. No a co teda znamená nejpřímější spojení? První den jsem zkusila kombinaci metro-bus. Jenomže, jak jistě již staří Egypťané věděli, když se v jednu chvíli pokouší na stejné místo dostat příliš mnoho lidí, nedostane se tam včas nikdo. Autobus se zasekl v zácpě a z mého dvacetiminutového náskoku se rázem stalo desetiminutové zpoždění. Naštěstí jsem ale větší jelito než smolař. Spletla jsem si čas úvodního meetingu a do školní auly jsem po dvacetiminutovém bloudění kampusem dorazila s půlhodinovou rezervou.

Barcelonská směrová cedule.

Druhý den jsem se rozhodla pro konkurenční způsob transportu, bus-vlak. Jako vždycky jsem dobíhala jen tak tak, v zatáčce už jsem ho viděla přijíždět. Potěšeně jsem na zastávce vydejchávala sprinty, autobus přibrzdil, ale hned zase přidal, jak mě míjel. V tom presu mi nedošlo, že tady se na autobus musí zamávat, aby zastavil, a tentokrát jsem na zastávce neměla jediného mávajícího spolucestujícího. Začala jsem teda se zpožděním splašeně máchat rukama jak větrný mlýn, řidič se nade mnou smiloval, nabral mě a řádně mi vyčinil (předpokládám z kontextu, nerozuměla jsem mu jediný slovo). Pokorně jsem se usmála, pohodlně se usadila a nasadila sluchátka. Cesta k vlakové stanici měla trvat asi deset minut. Po pěti minutách na mě zase spustil řidič. Zmateně jsem si sluchátka sundala a rozhlídla se po autobuse. Poslední chromá stařenka se soukala ze dveří, jinak byl autobus prázdnej. Došlo mi, že jsme na konečný. Zkontrolovala jsem mapu v telefonu a ouha, jela jsem na druhou stranu. To se stává, zvlášť mně, abych pravdu řekla. Nenechala jsem se otrávit a počkala jsem si na druhé straně silnice na nový rozjezd.

Přijel autobus, ukázkově jsem si mávla a při nástupu koukám do očí tomu samýmu řidiči, co už mě dneska dvakrát spucoval a před pár minutama vyhodil. Spustil na mě znova a tentokrát patrně vyžadoval odpověď. Komplet jsem zamrzla. Vypadla ze mě tři naprosto nesouvislá slova na vysvětlenou a moje oblíbená fráze „Lo siento no hablo mucho español“. Řidiči přispěchala na pomoc babča za mnou. Se stejnou kadencí, stejným jazykem (člověk nikdy neví, jestli tu na něj mluví španělsky nebo katalánsky) na mě vysypala pravděpodobně to samý, co prve řidič. Rezignovaně jsem odemkla mobil, ukázala jim, kam že to jedu, a s mrmlavým požehnáním obou jsem si sedla na nejzadnější sedadlo autobusu. Z cílový zastávky na vlak to bylo asi pět minut pěšky, na přestup jsem měla deset, cigárko. Pro jistotu jsem se ještě zeptala nějaké dobré ženy, kudy že na stanici. No a pak jsem dvacet minut stepovala na peróně a bylo mi trochu divný, že na příjezdový tabuli jsou čísla různejch vlaků, ale ne toho mýho. Au. Jasně. Blbej vlakáč. Protože mít dvě vlakový nádraží s různejma spojema dvě stě metrů od sebe dává moc smysl. Zjistila jsem, kdy mi jede další, a znova jsem se dala do běhu. Na správný nádraží jsem doklusávála sice se slušně podkopanou morálkou, ale pořád s šancí, že školu stihnu. Měla jsem dobíhat s příjezdem vlaku, ale to se nestalo. Během dalších dvaceti minut mi před nosem prosvištělo šest souprav opačným směrem a tři soupravy správným směrem se špatným číslem. Pak se ozvalo nádražní hlášení, ale ať jsem se snažila sebevíc, nechytla jsem obsah sdělení ani katalánsky, ani španělsky, ani anglicky. Zeptala jsem se kluka vedle mě, jestli ví, co se děje.  Zvedl hlavu a anglicky mi odpovídá: „Zase stávkujou.“ „Takže to nepojede?“ ptám se. „Možná za půl hodiny,“ odpovídá. Ruply mi nervy, zamáčkla jsem hořkou navztekanou slzu a otočila se na patě. Možná jsem procestovala půlku Evropy, ale tenhle quest prostě nedám.

Mapa MHD v Barceloně se českými cedulkami autorky.

Den na to jsem si mohla odpočinout, Katalánci měli státní svátek. A ve čtvrtek se mi konečně podařilo bez zpoždění a zásadních komplikací dorazit do školy. Ovšem to je poněkud nepřesné označení. Náš univerzitní kampus je velký asi jako střední vesnice, má ovšem desetinásobně hustou zástavbu. Jako by někdo seskupil všechny budovy Karlovky na jedno sídliště. Takže fakt, že vstoupíte do některé univezitní budovy rozhodně neznamená, že máte vyhráno. Budovy jsou všemi směry průchozí, některé spojené mostky, některé stojí jaksi ve svahu, takže patro je relativní pojem. Některé fakulty a katedry jsou sdružené, celým kampusem dokonce projíždí několik autobusů. Těžko je ale využít, když člověk neví, co je co a kde je to. A tak jsem ve tři odpoledne, ve chvíli, kdy mi začínala hodina akademické angličtiny, stála uprostřed fakulty matematiky a nevěděla jsem, která má noha je pravá a která levá. Doptávala jsem se cestou tak desítky lidí a nakonec jsem třídu našla. Došlo mi, že v rozvrhu nám píšou písmena budov a čísla dveří. Na cedulkách po kampusu ale stojí jména budov a čísla učeben, která s čísly dveří nekorespondují. Děkuju pěkně.

Další pekelná zrada toho dne tkvěla v tom, že mi poslední hodina končila v devět večer. Vydala jsem se hledat autobusovou zastávku. Tma jak v pytli, nikde nikdo, deset procent baterky a Marianka zase felí na fakultě matematiky. Půlka posuvných dveří už byla definitivně zavřená. Google mapy ti neřeknou, v jakým patře máš bejt a který dveře se ti ještě otevřou. Pět procent baterky, Marianka brečí na fakultě matematiky. Už jsem se viděla, jak tam trávím noc. S jedním procentem jsem dobloudila k informačnímu okénku, kde se security paní zrovna balila k odchodu. Nesmírně vlídně a k mému překvapení anglicky mě ukonejšila, dala mi lahev vody a jako zázrakem odchytla patrně poslední partičku doktorandů odcházejících z fakulty. Celou opuchlou a usoplenou mě jim svěřila do péče, kluci mě naložili do auta a dovezli na autobusovou zastávku.

Posprejovaný vlak přijíždí na zastávku.

V podobném duchu bych mohla pokračovat ještě dlouho. Jak jsem tejden hledala nějakej obchod podobnej drogerii. Jak jsem na každej sraz během prvních čtrnácti dnů přišla pozdě, protože jsem někde špatně nastoupila, špatně vystoupila nebo jela uplně jiným autobusem. Jak jsem jednou málem přijela včas, ale předčasně jsem vystoupila ze správnýho metra v domnění, že jedu na špatnou stranu. Jak se mě rodinka zeptala na cestu a já je vyzvala, ať jedou se mnou, že máme stejný směr, ale odjeli jsme opačným směrem. No je toho mnoho. Důležitý ale je, že aspoň v mým případě, se to všechno nakonec dohrabe k překvapivě dobrýmu konci. Zpětně jsem se dozvěděla, že ta úterní hodina, kterou jsem prošvihla, odpadla, s klukama z matematiky občas zajdu v kampusu na oběd, všichni jsou příjemně překvapený, když někdy někam přijdu včas, drogerku jsem našla pár metrů od bytu… No a ta rodinka se snad nakonec taky zas tak moc nezlobila.

 

A vzhledem k tomu, že už si na zdejší prostředí více méně dalo by se říct, že vlastně docela zvykám, zkusím tu příště přiblížit šílenou smršť dojmů, kterýma mě Barcelona denně zaplavuje.

Text je 2. dílem seriálu. Pokud vám utekl minulý díl, přečtěte si ho tady.


Další články v Postilionu