Mery Erasmus Barcelona #3: Lety, domovy, karanténa

Marianka // , 23. vydání

Pro začátek by bylo myslím za hodno vysvětlit, proč jsem za první měsíc erasmu napsala dva články a od té doby ani čárku. Mezi zásadní superschopnosti lidskýho mozku patří ohromná adaptabilita. Když člověk příde do místnosti, ve který to divně smrdí, vnímá to prvních pár minut, ale za chvíli si na to zvykne. No a když člověk přijede do města, kde je všechno dechberoucí, fascinující a nový, vnímá to tak prvních pár týdnu. Jakmile opadla wow fáze, každej rozepsanej článek zněl jak deníkovej zápis malý holky ve velkym městě. Úplně jsem ztratila nadhled. Zaplula sem do bubliny a nazdar. Barcelona, Praha nebo Tokio, byla sem občas fresh, občas v depce, chodila sem do školy a s kámošema ven… Nic, co by zajímalo kohokoliv, krom mojí mamky. Tak tedy jen letem světem, jak jsem se měla na erasmu.

Nohy na písku, nohy v moři

Potom, co tedy opadly počáteční zmatky a vzrušení, zjistila jsem, že mě vlastně vůbec nebavěj drahý barevný fancy drinky ani hospody, ve kterejch neni přes reggaeton slyšet vlastního slova. Tak sem začala meditovat, jógovat podle youtubka, přemejšlet, přehodnocovat, válet se, držet půsty a beztrestně prokrastinovat. A když mě to omrzelo, tak sem začala chodit na procházky, otužovat se v moři, vařili jsme společný večeře s ostatníma erasmákama a taky sme hulili docela dost trávy. Uplně sem cítila, jak zevnitř rostu, jak se ze mě stává new age mnich a vůbec… Taky jsem se za tu dobu dvakrát přestěhovala a v posledním měsíci si našla kluka. No a najednou jsem letěla domů. Letěla, protože sem se necejtila zas tak v zenu, abych přežila další čtyřiadvacetihodinovou cestu autobusem.

První domů bylo domů k rodičům do domečku na Smržovce, druhý domů mezi kamarády do Prahy, třetí domů na univerzitu, do hospody, do knihovny, na čtení, za povinnostma, na koncerty, do kaváren, na byty. Zjistila jsem, že i když mi to v Barceloně jako domov zrovna dvakrát nepřipadalo, po Čechách mám domovů spoustu. Nejenom že na mě lidi za toho půl roku nezapomněli, ale vítali mě s právě takovou vervou, s jakou se se mnou loučili.

O to víc mě mrzelo, že právě měsíc po mém návratu vešlo v platnost to, co slameři začali trefně označovat jako „kulturní karanténu“. Deprese z takového ošetření mě ale rychle přešla. Krom toho, že mi to dalo plno času na psaní bakalářky, došlo mi taky, jak jsou Češi nesmírně vynalézaví. Konečně se tu naplno rozjela „doba streamová“. Po celém internetu probíhají živé přenosy kulturních akcí, hodin jógy, přednášek a vzdělávacích akcí. Spousta autorit ze všech možných zákoutí lidské činnosti píše rady a tipy, jak si karanténu užít a nikoho přitom neohrozit. Mimo zábavy a osvěty vznikají iniciativy a fóra pomáhající lidem, kteří tuhle krizi sami nezvládnou. Lidé posílají příspěvky kulturním institucím, které byly nuceny zrušit veškerou svoji výdělečnou aktivitu, nabízejí odnos nákupu starým lidem nebo hlídání dětí rodičům, co nedostali homeoffice.

Tuším, jak to teď vypadá v Barceloně, a jsem ráda, že jsem doma. Ve svý bublině, ve který lidi, když de do tuhýho, dávaj pozor na sebe navzájem, pomáhaj, kde se dá, a pořád se u toho pro sebe i na sebe usmívaj (ať už proto, že věřej, že dal coronavirus pěknou facku kapitalismu, nebo proto, že si myslej, že by to nebejt kapitalismu skončilo mnohem hůř).

A tak sem doma a je to, jako když si človek po pětihodinovým plese sundá podpatky. Ples byl super, ale neni nad to, obout si zase kecky.

Text je 3. dílem seriálu. Pokud vám utekl minulý díl, přečtěte si ho tady.


Další články v Postilionu