Mezi bojem za pravdu a mnoha láskami

Kristýna Doležalová // , 24. vydání

Bylo otázkou času, kdy se někdo odhodlá zpracovat život velikána naší země, symbol demokracie, našeho pana prezidenta. Jenže s velikány, ještě většími jmény a celkově skutečnými osobnostmi je jistá potíž, vážou se k nim vysoká očekávání, která společnost ráda klade na jejich bedra a později i na bedra těch, kteří se odhodlají přenést život onoho člověka na umělecká plátna. A to se bohužel stalo s filmem Havel, na němž bylo od začátku mnohem více zátěže z očekávání než samotná radost z překvapení diváka. Ačkoliv sám režisér filmu Slávek Horák prohlásil: „Portrét státníka nečekejte,“ mnoho diváků šlo do kina právě s ním a nadto s touhou po zážitku, který ve vás hluboce rezonuje, asi tím způsobem jako když Robert Záruba v přímém přenosu z Nagana v roce 1998 zakřičel: „Otevíráme zlatou bránu olympijského turnaje.“ Jakoby diváci chtěli zase na chvíli cítit jistou hrdost a velikost, vzbudit vzpomínky na časy, kdy jsme byli pyšní na představitele naší země, ale vybrali si na to svým způsobem nesprávný snímek.

Film mapuje život Václava Havla od roku 1968 do listopadu 1989, kde se pomyslně uzavírá, a přestože by se mohlo zdát, že snad nelze natočit nevelký film o velkém člověku, opak je pravdou. Nicméně se v tomto případě nejedná o negativum. Děj filmu se váže podrobně na postavu Václava Havla, jeho blízkého okolí a atmosféry dané doby. Diváka vtahuje pomalu až nenápadně, a kdekomu tak může celkový záměr režiséra uniknout, ale s pozorností a jistou historickou znalostí přináší film neočekávané emoce. Příběh je ovšem očividně příliš zvýrazněn mileneckou nitkou, kterou si jako hlavní nit převzalo až moc diváků a nakonec i recenzentů, a stala se tak filmu osudnou. Zaškatulkovala totiž film v portrét muže, jenž je ovládán svými tělesnými pochody, navzdory všem vznešeným myšlenkám a hodnotám, a v první řadě postavila Václava Havla mimo obrázek, který o tomto státníkovi má většinová společnost. Ale i mimo sexuální linku může pozorný divák najít ve filmu onen přerod obyčejného smrtelníka v hybatele dějin. Ten je na plátně umocněn excelentním výkonem Viktora Dvořáka, jenž až mrazivě přesně znázornil Václava Havla, a to především v mluvě, v níž se totiž Viktoru Dvořákovi povedlo převést na svůj jazyk snad všechny vady řeči, jimiž Václav Havel disponoval. Při filmu tak stačí na chvíli zavřít oči a zaposlouchat se, poznal by vůbec někdo rozdíl? Kromě výkonu Viktora Dvořáka dotváří celkový dojem z filmu nečekaně výrazná postava Pavla Landovského v podání Martina Hofmanna, která ponurou životní atmosféru okolo Václava Havla velmi dobře roztíná nečekaným humorem a upřímností.

Přes veškerá očekávání se skutečně nejedná o velkolepý film, ale naopak o velice upřímnou, až sentimentální vzpomínku na první pohled všedního muže, který změnil naše dějiny. Ve své obyčejnosti a poklidném scénáři nemůže oslovit masy, ale pouze v některých jedincích vyvolat jistotu o lidskosti a chybovosti v každém z nás. A takových vzpomínek, potažmo připomínek není v době plné honby za dokonalostí nikdy dost.

Trailer:


Další články v Postilionu