Mezi mrakama a silnicí: Reportáž z jihozápadu Číny

Vojt Pokornej // , 17. vydání

Půl roku je fakt dlouho.

Půl roku na koleji bez ledničky a topení, se světlama na chodbě, co se aktivujou dupánim a tleskánim, se sprchou aktivovanou appkou, v kampusu s obchodama, kde se platí appkou, s restauracema, kde se objednává appkou. Jako nemusí se, ale hotovost a mluvení s obsluhou je pro starouše.

Půl roku v zemi, co je uplně jiná, ale zároveň taky vlastně podobná, tak nějak podobná uplně jinym způsobem. Nebo uplně jiná podobnym způsobem. Obchodní centra, bary, kluby, studenti se sluchátkama, metro, studenti hrající na kytaru, kina, studenti nadávající na školu, coca-cola, pivo, kulečník, škodovka... Ale taky skútry naložený mandarinkama, skupinky neoficiálních taxikářů, co tě mermomocí chtěj někam zavýzt, babičky v parcích tancující na tradiční hudbu s dunivym elektronickym beatem, sídliště se dvaceti indentickejma monstrózníma věžákama... a nakonec přidáme chili papričky a podáváme v deseti stupních v zimě a pětadvaceti v létě.

Půl roku na jihozápadě Číny. Sice to neni moc západ, je to východo-západně spíš střed, ale co neni na pobřeží, tomu se řiká západ. A konkrétně tomuhle území se taky řiká Yunnan, městu pak Kunming. Malý město. Šest a půl milionu obyvatel. Pfff. Působí to, jako že většina z nich provozuje restaurace, prodává na tržištích, nabízí taxislužby, vlastní hotel nebo... chodí po ulici? Ok, to asi budou prostě ti, se kterýma přicházim do styku. Ale co tu tak člověk dělá? Co... co člověk kdekoli dělá? Ne, pryč od těchhle myšlenek. Radši si koupim nějaký ovoce. Koupim si ho v tomhle obchůdku nebo v tom vedlejšim, kde je totéž? Ale ne, v žádnym z nich, koupim ho v tomhle dalšim, kde je totéž. Asi má nejlepší feng-shui nebo nevim. Nebo je tam míň lidí, co si pouštěj nahlas videa z mobilu. Celkově je všude hrozně zvuků, který by tam nemusely bejt, ale asi jsou na to všichni zvyklí. Včera když jsme v restauraci s pivkem, co nám přinesli z jiný restaurace, hráli čínský šachy a Číňani nám u toho radili a my tomu nerozuměli, celou dobu hned vedle vyřvávala zvuková reklama „Džusy a bubble tea, všechno za devět yuanů!“ s třívteřinovou hudební smyčkou a nikdo ani nemrknul. Asi to tam hraje nonstop a člověk to pak vytěsní tak, jako vytěsňuje bzučení zářivek nebo hučení silnice. A že tu o hučení silnice taky neni nedostatek. Hlavně ty řetězy náklaďáků, co můžou ze stavenišť vyvážet staveništní bordel až v noci. Přes den to jsou kromě normálních aut hlavně taxíko-dodávky, co jsou tak nějak asi možná jakž-takž něco jako oficiální? Spíš ne. Ale dá se tam smlouvat a v taxících ne. Další možnost je taky nechat se někam zavýzt na motorce a buď toho týpka držet v pasu nebo málem spadnout v každý zatáčce anebo dělat něco awkward tak napůl, jako já, když jsem jel na koncert I Konga, jednaasedmdesátiletýho Jamajčana s čínskejma kořenama, co zpívá reggae a je v pohodě. Zajímalo by mě, jak tvrdý tu jsou tresty za tu „čarovnou bylinku,“ o který zpívá a kterou má značná část publika na čepicích. Tuhle hudbu tu každopádně člověk v rádiu neslyší. Tak to je ale asi zrovna všude, jenom tady jsou popem skoro výhradně ploužáky o lásce.

Ulice

Město

Zastavuju se ještě v kampusovym obchůdku, kde si kupuju chipsy s okurkovou příchutí a avokádovej kefír. Nevadí, že si u toho zobám kousky melounu a dragon fruitu, napichovaje je párátkem. U pokladny štrachám mobil a skenuju QR kód, prodavačka mi mezitim utrhává igeliťák a já jako každej den řikám, že ho na kefír a chipsy nepotřebuju a ona jako každej den překvapeně kouká, že jsem si to ještě nerozmyslel. Podél cesty na kolej jsou zaparkovaný tisíce skůtrů a lemujou ji stromy, co maj dole kmen natřenej na bílo. Někdo mi trvdil, že to je proti hmyzu, co by je jinak sežral, někdo že proto, že jsou zvyklý růst v přírodě a tohle jim nějak pomůže s městskym ovzdušim, další zas, že to je čistě estetický. Ať to je jak chce, každopádně jim v korunách nějak hodně vzácně štěbetaj ptáci. Nejdřív procházim kolem jednoho z mnoha basketbalovejch hřišť, kde je už zase nějaký oficiální utkání, a pak kolem studentky squatující na obrubníku – prej že „slav squat.“ Tady to dělá každej a vždycky mi přijde hrozně vtipný, jak u toho vypadaj malinkatě a neškodně, včetně drsnejch týpků, co vdřepu kouřej cígo na autobusový zástávce, metr pod stojícíma čekajícíma. Taky je vtipný, že jsem tady vysokej, docela rychle jsem si na to zvyknul, horší to asi bude opačnym směrem, až se vrátim. Zvláštní je taky to, že jsem viditelně cizinec, že jsem etnická menšina. To jsem doteď nikdy nezažil a pocit je to fakt zvláštní – když já někoho náhodnýho vidim na ulici, tak když ho pak vidim znova, ani mě nenapadne, že to je ten samej člověk, ale já jsem určitě dost rozpoznatelnej. Znamená to, že je například pressure nedělat takovýto, že to triko nesmrdí, tak si ho vezmu znova a nikdo si toho nevšimne, ale kromě toho mi taky přijde, že musim reprezentovat cizince, nebo co, a dávám si mnohem větší pozor na to, co dělám. A když jsme třeba jeli kempovat se spolužákem Korejcem a ptali se na cestu, všichni Číňani mluvili jenom na něj, i když uměl čínsky hůř než já a často jsem mu to musel přeložit. Je to ale určitě důležitá zkušenost, tohle zakusit.

To byl každopádně dobrej výlet. Jeli jsme tam sice celej den, protože jsme moc nevěděli jak a na zastávkách autobusů se nepíšou žádný časy, takže člověk neví, jestli to jede za tři minuty nebo tři hodiny, tak jsme nakonec třeba po čtyřech hodinách dorazili na nádraží a měl jsem radost, že už se někam posunujem, dokud jsem si neuvědomil, že jsme vlastně ještě pořád nevyjeli z Kunmingu. Pak to byl ještě jeden autobus z východního nádraží do Yiliangu, tam bloudění po zastávkách, dokud nezjistíme, že to jede odtamtud, kam jsme přijeli; další dvě hodinky v zase o něco divočejšim autobuse po zase o něco divočejších cestách, už se stmívá a místní staříci se domlouvaj s řidičem, aby je vyhodil někde mimo zastávku... a jsme za tmy ve vesničce Jiuxiang někde poblíž. Kde přesně poblíž, to je otázka. Ale povídal jsem si v autobuse s nějakou místňačkou a zaslech nás někdo, kdo jede tim směrem, tak nás pak chvíli autem vezli a vyklopili na silnici u vchodu do chráněný krajinný oblasti. Byly tam nějaký nápisy, co nejspíš znamenaly, že se tam nesměj rozdělávat ohně a nechávat odpadky, tak jsme našli zbytek ohniště mezi zahozenejma flaškama, postavili stany, ugrilovali si večeři a šli spát. Jeli jsme tam hledat takovou jeskyni a tu jsme další den skutečně po půl hodině našli. A celej den jsme tam pak neviděli jedinýho člověka – těžko uvěřit, že se to v Číně vůbec může stát – jenom různý stromy, zelený, hnědý, červený, jehličnatý, listnatý, vysoký, nízký... hebký skály a potůčky u nich, jemně zurčící a plný kamenů, na kterejch posedávaj ptáci... všude červená hlína. Když jsme učitelce řikali, že chceme jet sem, tvrdila, že tam přece nic neni, ať radši jedem někam do Lijiangu, kde je starý město a hora se sněhem. Nojo, učitelko, ale taky hromada turistů, vstupný a v domech starýho města prodávaj plyšáky a oblečení, plus mezi reálnejma památkama jsou památky, co vypadaj jako ze dřeva a kamene, ale jsou z nějakýho betono-plastu, nebo co to je... to známe. Tady skutečně nic z toho neni. Nic co by mělo nějakej oficiální název, nic co by se tvářilo jako něco, co musej všichni vidět a kam se pořádaj výlety, nic... speciálního. Ale právě naopak něco normálního, něco autentickýho. Něco přirozenýho a opravdovýho. Něco! Klasy trávy, keře, kopce a kanál na vodu. Ten je vlastně taky příroda. Jo, postavili ho tu lidi, ale prostě proto, aby ved vodu, ne aby na něj jiný lidi čuměli. A to pro mě příroda je, stejně jako mraveniště je příroda. Ať už na něm jsou velký červený znaky nebo ne. Ve značný – tý nejlepší – části jeskyně je teda sice zákaz vstupu, to neni moc přírodní, ale evidentně ho taky nikdo neřeší, takže to zas docela příroda je. Paprsky slunce, vcházející do jeskyně průrvama, se tam odrážej od potůčku, co se plazí do jejích útrob, a poskakujou nahoře na stagmitech... stalagtitech... stalaghnátech? Prostě na tamtom co vyčuhuje zeshora, tohle neni místo, kde by se měla řešit terminologie. Tady se maj řešit vjemy a dojmy.

Strom

Jeskyně

Jinej kempovací výlet byl taky výbornej. To jsme se utábořili u jednoho jezírka kousek za Kunmingem, ale tentokrát hned u vesničky a občas kolem prošli nějaký místňáci, co se na chvíli zastavili a něco nám řikali v místnim dialektu, tak jsme se na ně aspoň usmáli a doufali, že řikaj něco pozitivního. Trochu jsme se jenom báli, jestli jim nevadí, že jim děláme bordel u vesničky, vyprodukovali jsme docela dost odpadků. Ale když jsme se jich pak chtěli zbavit a zeptali jsme se procházejícího pasáka se stádem koz, kam by se to dalo vyhodit, poradil nám, ať to prostě hodíme do toho jezera. To když jsme nechtěli, tak řek, že za rohem je hřbitov, můžem to dát tam. To se nám taky úplně nechtělo, i když to působilo, jako že se to možná skutečně dělá – všude se tam povalovaly lesklý umělohmotný řetězy, jako se dávaj na vánoční stromek a nebylo poznat, jestli to jsou odpadky nebo dekorace. Vraceli jsme se přes tu vesničku – typickou yunnanskou hromadu náhodně umístěnejch a náhodně orientovanejch krychlí s případnejma výrůstkama, pokrytejch bílejma a v rozích barevnejma kachličkama, s hrbolatou zaprášenou silnicí, jejíž škarpy jsou prostě díry mezi ní a domama, s políčkama a skládkama dříví či kovu různě posázenýma mezi to všechno a s nasprejovanym nápisem s něčim o socialismu a jinym – stejně vypadajícim –, že tam zavedli 4G internet. Osvětlení ještě ne.

Ten rozdíl mezi venkovem a městem je fakt velkej. Ve městech je všude čisto, jakmile člověku něco spadne na zem, do pěti minut to určitě někdo z veřejnejch uklízečů sebere. Stejně tak, když stromu na zem nebo do živýho plotu spadnou listy, uklízeč je větví s jinejma listama shrabe nebo vyklepe. Jedině uličky tržišť, kde lidi večer jedi barbecue nebo nakupujou jídlo, čistý nejsou. Jo a výtahy taky moc ne, tam se fluše na zem jako všude jinde. Když se v noci vracim na kolej, abych stihnul zavíračku ve 23:30 a nemusel zvonit na kolejpaní a nedostal černej puntík – třeba z kampusovýho náměstíčka, kde tajně popíjíme pivo a kde bylo možno vidět ceremonii požádání dívky o chození – tmou se vždycky táhnou strašlivý zvuky chrchlání a odplivávání, co mrazí do morku kostí. Kam se hrabou vlci.

Jezero

Vesnice

Mlha

Teď se na kolej vracim ještě docela brzo, před vyplňovánim cvičení v učebnici a psanim slohovky je ještě čas na denní meditaci, na kterou jsem se tu dal. Vlastně hlavně proto, že mám spoustu času a tak ten čas, kdy bych nic nedělal a řikal si, jak bych měl něco dělat, vyplnim nicnedělánim, u kterýho si neřikám, jak bych měl něco dělat. Jdu si teda sednout na trávník a tři čtvrtě hodiny koukat na stromy. Začal jsem na půl hodině a každej den přidávám dvě minuty. Moc mi to furt nejde, většinou se zaraduju, jak jsem teď chvilku fakt na nic nemyslel a myslim na to, jak je fajn na nic nemyslet a jak o tom řeknu kamarádům a jak se zejtra pudu projít, protože má bejt hezky, a jak si dám meloun a jak je neuvěřitelný, že taková obří koule vody jako meloun prostě jen tak z ničeho vyroste, jak je DNA všude to co je klokot hopsu z moře ven... a s touhle myšlenkou na zlomek vteřiny usnu a pak si řikám, co jsem to měl za bizarní myšlenku, než ji vzápětí zapomenu a usnu znova. Ale přestože přidávám čas, tohle se obvykle stejně děje až tak deset minut před koncem meditace, takže nějakej vývoj tam je. Jsem radši, když tam neni moc lidí, protože jinak si připadám trochu blbě. Ale na druhou stranu můžu poslouchat konverzace, spíš než vlastní myšlenky. Třeba jak se někdo baví o tom, že už maj zejtra zase v sedm ráno – až teď ohlášenou – povinnou schůzku institutu, nebo o tom, jak támhle nějakej magor medituje. To přece v Číně nikdo normální nedělá.

Co v Číně někdo normální dělá, jsou ale rozhodně domácí úkoly, na ně je teď čas. Přijde mi, že jich máme fakt hodně. Jeden učitel nám řek, že máme bejt rádi, čínský studenti že jich maj mnohem víc. Pak jsem to zmínil jedný čínský kamarádce a ta tvrdila, že jim bylo řečeno, že maj bejt rádi, zahraniční studenti že maj úkolů mnohem víc. To, co řikaj nám, je ale asi pravda. My máme aspoň málo výuky, kdežto čínský studenti můžou mít klidně od osmi ráno do devíti večer a pak jdou prodávat na všudypřítomnej bleší trh, aby studium mohli zaplatit. Na bleší trh mezi rojem kol a skůtrů a rojem lidí před karaoke barama, na širokou, mnohaproudou ulici mezi tři samostatný města kampusů, každý se svym setem barev. Až budou letní prázdniny, bude tu asi úplně prázdno. Kromě studentů, učitelů a těch, jejichž kšefty na studentstvu a učitelstvu závisej, tu skoro nikdo nežije. Těžko říct, jestli tu vůbec bude někdo, kdo se bude starat o ty živý ploty rozmarýnu, nebo jestli se do října přenechaj teplýmu dešti a nechaj se rozrůst a rozvonět mezi kmeny opadavejch metasekvojí, mezi trsy tenkejch bambusů a mezi mezírky v betonu. A já už tu taky dávno nebudu, abych se na to koukal.

Tak, úkoly jsou hotový a znaky na diktát přepsaný na tahák, abych si ho ráno ještě pročet a nemusel ho použít. Tak si ještě vleže pouštim Tantan, čínskej Tinder, spíš už ze zvyku, než z čehokoli jinýho. Psí filtr; filtr s brejlema; tělocvična; rozmazaný náhodný části obrázku; smajlík přes obličej; vlasy ponořený do umyvadla; kapačky; životní moudro bez kontextu; panda řikající něco asi vtipnýho; dítě řikající něco asi vtipnýho; kontakt na pasáka; skleněnej most.

Chuchvalec

Staveniště

Stmívá se. Za věčně pootevřenýma oknama dvanáctýho poschodí se rozsvítily lampy, posledním skupinkám na trávníku už je zima a trousej se na kolej, někdo vychází branou kampusu a směřuje na metro, červená půda kopců tvořících jihovýchodní hranici Kunmingu je ještě červenější a pomalu tmavne. Těch kopců, z jejichž vršku je skoro vidět širší centrum na jedný straně a sytě modrá přehrada na straně druhý a kde se do oblečení zachytávaj suchý háčkovitý rostlinky. Nalevo od nich ještě nedostavěnej chuchvalec dálnic, kterym si chodci krátěj cestu na nádraží. Na několika místech chybí zábradlí, ale možná i proto všude člověku neúnavně připomínaj, ať dbá na bezpečnost. Poryvy větru jemně rozhoupávaj dopravní billboard: „Yiliang 47km“, „Anning 56km“, „Yuxi 77km“, „Puer 397km“, „Kumnig Train South Station 200m“ a vzduchem se nese vzdálená vůně koriandru, chili, máty, kardamomu, badyánu, masa a burákovýho oleje. Zanedlouho se po chodníku začnou ploužit postavy vracející se z baru, z barbecue nebo z práce, nikdy nepospíchající, vždy si prozpěvující.

„Vážení cestující, poslední metro je připraveno k odjezdu.“

Půl roku je fakt málo.


Další články v Postilionu