Můj mazlíku

Pavel Janda, , 2. vydání

V tramvajích i v metrech jsou lidé povětšinou skloněni nad svými mazlíky a když se jich na něco zeptáte, pravděpodobně získáte jejich obdiv, jelikož jste dokázali vytáhnout hlavu z oblaků a navázat fyzický kontakt. Nicméně jakmile se budete zdát danému objektu moc „mainstream“, pravděpodobně si jejich pozornost neudržíte, protože ten který mazlík se bude všelijak snažit získat zájem tázaného zpět.

Pokud už se s někým bavíte, gratuluji vám. Ale ať už je to přítelkyně nebo dědeček, jakmile vám mazlík přítulně zavrní v kapse, zapomenete, o čem jste se bavili, a myslíte jen na to, co se asi tak stalo nového a jak na to vtipně odpovíte, abyste ze svých palců nahoru mohli postavit Eiffelovku.

Jdete s někým do kina, prožíváte víkend na horách, sledujete přednášejícího, vychutnáváte s babičkou novou kolekci Marlborek. A nebo úplně jiné situace, ze kterých se skládá náplň vašich dnů – vždy má před fyzickým kontaktem přednost ten, kdo je vám nejblíže (v kapse) a kdo tak znenadála rozvibroval vašeho mazlíka. Ve větší nebo menší míře to přítomného zamrzí.

„U-u-ui-ui-u“

Celé se to nakonec začíná obracet. Chtěli jsme být v kontaktu pořád, tak jsme se připoutali k neutichajícím protokolům a najednou je kontakt s osobou právě tím, co ubývá a co postrádáme nejvíce. Byť nám to…

„U-u-ui-ui-u“

…nedochází.


Další články v Postilionu