Můžou za to hry

Marek Přitasil, , 0. vydání

Jsem hráč počítačových her a nestydím se za to. Nejsem sám, jsou nás miliony. Někteří je hrají pro radost, někteří pro peníze a někteří, protože prostě musí. Hrají je dospělí i děti, staří i mladí, tlustí i tencí, velcí i malí… a proč to říkám? Že na tom není nic nenormálního? Není, a pokud si to myslíte také, gratuluji vám ke zdravému rozumu. A říkám to proto, že je to potřeba. Proč? Aby si na to lidé zvykli.

Rád bych se dočkal chvíle, kdy hráč počítačových her nebude považován za podivína či úchyla. Ten čas bohužel ještě nenastal. Ve svém okolí, ale i v mainstreamových mediích se hráč setkává s nepochopením a posměchem. Na hry se svaluje střelba, atentáty, autonehody, nevysvětlená úmrtí, výbuchy kdečeho a kdekoho, hladomor a kdo ví co ještě. Vrcholem jsou články na serveru novinky.cz (a nejen tam) typu: „Osmiletý zabil chůvu pistolí, návod našel ve hře!!!“

Jaký návod, hergot? Mačkání tlačítka na myši mě naučí střílet? Jak to, že se osmiletý kluk dostal k nabité (!) zbrani? Jak to, že hrál hru, kde se střílelo? Není to snad chyba rodičů? Ale to nikoho nezajímá. Důležité je, že se může napsat/říci „on dělal ratatatata, bum, bum, mlátil nevinné lidi na ulici a jezdil rychle v autě a pak se zbláznil a šel dělat bordel ven“. Tleskám. Výborná logika. Podle ní teď běhá po světě několik set milionů vrahů, ale i doktorů, fotbalových trenérů, válečných stratégů, pilotů formule 1, vojáků, spisovatelů, kapitánů vesmírných lodí atp.

Vrchol této novodobé honby na čarodějnice předvedla televize Prima. Před večerními zprávami dávala upoutávku na herní pořad RE-PLAY, který běží na Prima Cool, zatímco první reportáž ve zprávách byla o „zaručeně prokázané škodlivosti hraní na počítačích, konzolích a jiných Nintendech“.

Nepopírám, že si za to trochu může herní průmysl sám. Střílečky vládnou (minimálně takzvanému hardcore hraní) a prezentace takových her je často trochu přes čáru. Jenže hry dokážou být i plnohodnotným uměním, stejně jako třeba filmy. A vůbec se v nich nemusí střílet. Ale to lidé nepochopí, dokud se hráči nezačnou ozývat. A dokud tyhle články a reportáže bude někdo číst a sledovat. Tak šup, běžte seznámit rodiče, babičky, dědečky, tetičky a strejčky s hrami. A vysvětlete jim, že nejsou jen pro děti a že nejsou škodlivé, abychom se už nesetkávali s nepochopením a předsudky.


Další články v Postilionu