Nebezpečí vtipu

Michal Zeman, , 12. vydání

John Oliver zasedne ke stolu za televizními obrazovkami, říká jeden vtip za druhým a navíc ještě miliony svých diváků vzdělává o společenských problémech a politickém dění. Principem pořadu je, že ať už hovoří o vážných tématech jako soudní soustavě nebo nebezpečí loterijního průmyslu, naplní celé vysílání tolika vtipy, že jejich kadencí předežene snad i americké prdící sitkomy. Oliverovo Last Week Tonight zní jako skvělý program, který rozšíří důležité informace velmi přístupnou formou. Skrývá v sobě ale mnohá nebezpečí.

Právě v humoru je totiž slabina podobných satirických zpráv. Sám Oliver totiž ve velké míře navazuje na moderátory Stewarta, Colberta a mnohé další. Všichni z těchto mužů tvrdí, že jsou především baviči a politické dění si pouze zvolili jako materiál, na kterém staví své vtipy. Neradi už přijímají, že jsou zároveň politickými a žurnalistickými postavami, když svoje pořady věnují vysvětlování nejnovějších zpráv interpretovaných z jednoznačných ideologických pozic.

Jako by zamrzli v bodě, kde byli skutečně jen klauny. V této situaci je většina moderátorů amerických nočních show, které vítají politiku jen jako jeden ze zdrojů jednoduchých vtipů a zařadí je do dlouhé řady mezi vtipy o celebritách a o počasí a těsně před hraní šarád s herečkami. Vývoj satirických zpráv naproti tomu dokládá, že politická a angažovaná pozice je pro ně dnes důležitější než pobavení publika. A není přitom důležité, jestli se hlouběji zaměřili na politiku proto, aby bojovali proti bezpráví a byli posly správné politiky nebo pragmaticky kvůli nalezení nových diváků.

Jon Stewart začal se svým pořadem už v roce 1999 a v prvních letech diváky prováděl mnoha krátkými komediálními výstupy, které šly málokdy do hloubky a při sledování jeho raných epizod se skutečně zdá, že bylo nejdůležitější rozesmát publikum a rychle pryč k dalšímu vtipu. O šestnáct let později už ale Stewart věnoval i polovinu pořadu vysvětlování výsledků britských voleb anebo v jiném díle na počátku řekl, že jeho úkolem sice bylo pobavit, ale kvůli tehdy nastalému masakru bude vážný a skutečně stráví večer nejprve vysvětlením situace a posléze seriózní debatou s Malálou Júsufzajovou. John Oliver si zase volí tak vtipem naplněná témata jako otázku státní suverenity Washingtonu DC a jejich důkladným objasněním stráví i přes čtvrt hodiny.

Moderátoři satirických zpráv jsou zkrátka především politickými komentátory. Avšak tuto roli nepřijímají a snaží se předstírat, že jsou stále v pozici pouhých bavičů. Snad proto, že kdyby přiznali primát obsahu, dostali by se do úzkých. Dokud tvrdí, že jejich jedinou úlohou je pobavit, nic je neomezuje, nemají žádnou odpovědnost.

Jenže dvojí postavení přivádí všechny Stewarty a Olivery k dilematu, kterému nedokážou čelit. Na jedné straně jsou politickými komentátory, vykládají svět z pozic amerických liberálů a snaží se přinášet mnoho faktických údajů, které si zjevně důkladně ověřují. Zároveň ale kvůli komediálnímu cíli neopouští kadenci vtipů ani za cenu nízkých urážek. Aby ze smršti humoru neslevili ani v obtížných tématech, chytají se každého stébla a kohokoliv rádi zesměšní, ať už je to kvůli barvě kůže (o Donaldu Trumpovi s radostí opakují, že je oranžový, ačkoliv se pak pohoršují nad urážkami, kterých se dopustil on), že mluví pomalu, nebo že je nějaký politik – jaká legrace – tlustý.

Přitom pokud dokonce i česká politika ještě něco ctí, pak je to předstírání souboje argumentů. Kdyby politik začal znevažovat svého konkurenta tím, že – Oliverovými slovy – „mrdá kuřata“, bude považován za nevkusného sprosťáka. Tím, že John Oliver a jemu podobní stírají hranici mezi zpravodajstvím a komedií, mezi racionálním nesouhlasem s politickou pozicí a urážkami, poškozují politickou kulturu a posouvají hranici legitimního politického boje daleko za práh dobrého vkusu.

V každém díle se John Oliver rozčiluje, že politické a veřejné postavy zneužívají svou moc, neberou své funkce s takovou vážností, jakou by si zasloužily, a svým jednáním škodí společnosti. Snad do nadcházejícího dílu zařadí i 15minutový hejt sám na sebe a na to, jaké důsledky může mít jeho slučování nízkých urážek s žurnalistikou.

Přitom takových snadných vtipů nemá žádný z těchto komiků zapotřebí; jejich ostatní materiál – a politika sama o sobě – skrývá dostatek zábavy. Pokud je ale zahrnou, maří svou jinak důležitou práci, totiž zpřístupňování složitých témat široké veřejnosti. Měli by se proto rozhodnout, zda budou pokračovat v pokrytectví, nebo zahodí levné vtípky, které sráží politickou diskuzi na úroveň hospodské hádky.


Další články v Postilionu