Nerušit, prosím!

Václav Skořepa, , 10. vydání

(…) LABUTĚ JEN JEDNOU V ŽIVOTĚ PŘEKRÁSNĚ ZAZPÍVAJÍ, A TO JEŠTĚ PŘED SVOU SMRTÍ. OD TOHO JE ODVOZENO ONO RČENÍ O LABUTÍ PÍSNI. JE TO VELMI DOJEMNÉ. A TEĎ SI TO ZKUSME ZNOVU…

Konečně nohy nahoře! Celý týden jsem se na to těšil. Až si uvařím oblíbený čaj Irish Cream a usadím se do starého červeného křesla. Až se opět začtu do akademicky neužitečných stránek humorného fantasy. Na chvíli zapomenu na koloběh studia, práce a povinností. A kvalitně si odpočinu.

PROČ TO DĚLAT ZBYTEČNĚ SLOŽITĚJŠÍ? –„Mně se tady líbí,“ odpověděla labuť. – TO S TÍM NEMÁ NIC SPOLEČNÉHO.

Zase jsem ho tam nechal příliš dlouho, pomyslel jsem si po prvním doušku silného černého čaje. Už jsem si ale zvykl. Hlavně že hřeje. Je to změna po Dračí studni, zeleném čaji, který jsem po středoškolské zkušenosti povýšil do hodnosti věrného druha při studijních maratónech. Dobře chutná, dá se použít na více nálevů a udržuje mě déle při smyslech. A asi je to i zdravější, než se dopovat šálky rozpustné kávy.

„(…) ale v místech, odkud pocházím já, jsme měli, co se hudby týče, lepší vkus.“ Možná z euforie z vydobytého volna, možná ze setrvání části děcka v sobě jsem si začal předčítat nahlas. Měnit hlasy a přehrávat. Připomnělo mi to přípravu na maturitu z češtiny, kdy jsem chodil po bytě a přednášel Čekání na Godota.

OPRAVDU? A MOHLA BYS MI POSLOUŽIT NĚJAKOU UKÁZKOU? (…) –„Myslel jste, že mě doběhnete, co?“ kdákla labuť. Mručel jsem a skřehotal. Thea, kočka spící na sousední knihovně, ospale otevřela oči a dospěláckým pohledem mě odsoudila, asi i proklela. Možná jsem přehrával až moc nahlas.

Když jsem tak koukal na ty uvozovky, zarazil jsem se. Jestli jsem je napsal správně v citaci do jedné práce, kterou jsem tak radostně před hodinou poslal vyučujícímu ke zkoušce. V myšlenkách se mi pomalu rýsoval obraz dané stránky. Asi jo, a vrátil jsem se ke čtení. Už pouze očima.   

„To byl ale hloupý trik.“ Nebo ty uvozovky měly být až za tou čárkou? „Myslel jste si, že se zapomenu a zazpívám vám pár akordů z Hohenlohenweisse, co?“ –TO NEZNÁM. Na konci stránky mi to nedalo. Zvedl jsem se a zapnul notebook.

Po chvíli jsem se uklidněn vrátil zpět. Do vyhřátého křesla mezitím přesídlila Thea. Koukala, jako by o ničem nevěděla. To je moje místo. Za vzdorovitého mňoukání jsem ji přemístil do vedlejšího křesla a vrátil se ke knize.

„To je ta, co začíná ‚Schneide meine eigenen Hals –‘“ –DĚKUJU TI, řekl Smrť. Kosa sykla.

S úsměvem jsem se napil hořkého čaje a pokračoval v četbě. Jen jestli je správně ta citace…

Ze zvyku: PRATCHETT, Terry, Maškaráda, Praha 2008, s. 74–75.


Další články v Postilionu