O sto osmdesát

Michaela Kudrnáčová, , 10. vydání

Je tak snadné zapomenout, že život je neustálý koloběh překotných událostí. Tak jako slunko vyjde každé ráno a zachází každý večer, stejně tak i my každé ráno vstáváme a každý večer jdeme spát. Někdy se probouzíme stejní, jindy si jdeme lehnout a víme, že až se ráno probudíme, už nebudeme takoví, jací jsme byli včera. Možná je to jen tou novou čajovou směsí říznutou kofeinem, která nám obrátila život naruby. Nebo je za tím náš tvrdě vydřený úspěch, to se potom probouzíme s egem velikosti melounu. Může to být ale i smrt blízkého člověka. Někoho, kdo pro nás hodně znamenal. Slovy Lemonyho Snicketa, my víme, že náš život na zemi je jen dočasnou záležitostí, ale přesto jsme vždycky překvapeni, když se to stane někomu, koho známe. Je to jako když jdeme potmě do svého pokoje domnívajíce se, že následuje ještě jeden schod. A on už tam není. Noha se propadne do temné vzduchem vyplněné prázdnoty. Najednou nic není takové, jaké by mělo být. Probouzíme se neúplní, prázdní, očima mžouráme do toho nového nepřátelského světa plného bolesti. Bolest nám připomíná, že jsme naživu, pomáhá nám překonat těžké chvíle sebemrskačstvím. Víme, že nakonec stejně vyjdeme z bitvy s hlavou vztyčenou, i když se spoustou krvavých šrámů. To je život. A smrt k němu patří. Stejně jako čaj.


Další články v Postilionu