Óda na Švédsko

Michaela Kudrnáčová, , 13. vydání

Už to jsou skoro dva měsíce, co nazývám Švédsko svým druhým domovem. Co se vám vlastně vybaví, když se řekne Švédsko? Já třeba vidím stovky kilometrů liduprázdných silnic, podél kterých lesy střídá jedno jezero za druhým, a jen čas od času přeběhne přes silnici nějaký ten los nebo vlk. Švédsko je jedna velká divočina. Hned první den ve škole nás varovali, ať si dáváme pozor na divokou zvěř. Prvotní reakce byla smích, až vzápětí nám došlo, že to nebylo míněno jako žert.

Medvědi milují borůvky, které jsou tu všude okolo. Tolik borůvkových keřů jsem v životě neviděla. A brusinkových! I když je pravda, že teď už aby člověk bobule pohledal, protože denní teploty povážlivě klesají k nule. To už vás pak zachrání jen horká čokoláda s hustou šlehačkou posypaná marshmallowny a voňavý skořicový kanelbullar. Zařekla jsem se, že se je naučím péct, tak jsem na sebe zvědavá. Houbová sezóna už je bohužel taky pryč. Zjistila jsem, že Češi jsou snad jediný národ, co chodí sbírat houby do lesa. Němci na mě vytřeštěně zírali, protože oni si prý houby zásadně kupují. A prý, jak poznám, která je jedlá a která ne? Švédi houbařství také neholdují a to je přesně ten důvod, proč tady o houby běžně zakopáváte. Rostou přímo u cest a nikdo je nesbírá.

Není to tak dávno, co tu začal podzim, ten už se ale spěšně přehoupává do zimy. Všechno tu jde tak nějak rychleji než u nás doma. Včetně tmy. Minulý rok tu během listopadu prý měli jen tři hodiny denního světla. Dokážete si to představit? A sněhu tu běžně bývají na dva metry. Dva metry! Čím se má člověk povzbudit? Alkoholem určitě ne, jeho cena je přímo astronomická. Už jste si někdy koupili pivo v přepočtu za 150 českých korun? No, všechno je jednou poprvé. Ale ani tohle nemilé poprvé mi moje Švédsko neznechutí.

Vždycky, když mám pocit, že už mě tu nic nepřekvapí, přihodí se něco nového, nečekaného. Nikdy mě třeba nepřestanou udivovat místní obyvatelé. Nikdy totiž nevíte, co od nich čekat. Jsou chvíle, kdy jsou k vám Švédové milí a přívětiví, až to leze na nervy. Ale jsou chvíle, kdy u nich objevujete sklony ke schizofrenii. Nejen, že umějí být milí, ale umějí být i odtažití. Cože? Ty neumíš švédsky? A co tady vlastně děláš? Pohrdavý pohled a odchod ze scény.

Ještě jednu věc bych neměla ze svého vyprávění vynechat a tou je polární záře neboli aurora. Krásné, až mystické jméno. Jednou to byl jen narůžovělý obzor uprostřed noci, jindy výrazné sytě zelené vlny na obloze. Je to stejné, jako když posloucháte dojemnou hudbu, při které vám naskočí husí kůže a oči se zalijí slzami. Ba ne, je to ještě krásnější. To se ale nedá popsat, to se musí zažít!


Další články v Postilionu