Odpustek od hendikepovaných

Jasmin Ježková, , 6. vydání

Hendikepovaní – osamělí jezdci, kteří se vinou společnosti ocitli na samém jejím okraji. Lidská lhostejnost k nim přesně definuje tu lhostejnost, která otevírá dveře zlu. Kráčíme si pohodlně svým životem a odmítáme je potkávat, pozorovat, vnímat. Sedíme znuděně v metru a v momentě, kdy přijede člověk na vozíku, začínáme litovat, že jsme nešli do jiného vagónu. Než abychom se na ně podívali, to je raději obejdeme obloukem a klopíme zrak do země. Zakazujeme svým dětem, aby na ně zvědavě koukaly, a to budí dojem, že je odmítáme, že jimi opovrhujeme, že se jich bojíme. Ano – možná je to zčásti tak, že jejich křehkost nám připomíná i tu naši. A možná v nás vzbuzují pocit bezmoci vůči osudu, protože díky nim si uvědomujeme, že i my jsme zranitelní a smrtelní. Ale je to opravdu tak jednostranné?

Jistě je mnoho těch, které postižení znechucují, odpuzují… Jistě je mnoho těch, kteří tvrdí (někdy oprávněně), že si svůj stav zavinili sami. Jistě je mnoho těch, kteří si přejí, aby hendikepovaní raději zůstali ve svých ulitách a nevycházeli ven. Na druhou stranu je ale jistě mnoho těch, kteří se stejně jako já bojí. Ale nebojí se vozíčkářů (slepců a dalších), bojí se potenciálních pohrom, které mohou oni sami způsobit. Protože nám nikdo nikdy neřekl, jak se máme chovat v jejich blízkosti, a i ono „nedívej se tam“, v nás už od malička vyvolávalo pocit, že je něco v nepořádku. A tak si prostě pamatujeme, že se nesmíme dívat.

Když jsem byla ještě žačkou, každé ráno jsem cestou do školy potkávala pána, který jel na vozíku. Vždycky jsem se automaticky podívala jinam a naivně si myslela, že se ten pán díky mému ne-pohledu cítil lépe. Až později jsem se dočetla, že sice na invalidní lidi nemáme zírat, ale tím spíš nemáme koukat jinam. A tak se můj svět dobrodějky rozpadl a já musela začít nanovo – zkoumat rozdíl mezi zíráním a normálním pohledem. A teprve nedávno jsem si přečetla knihu Umlčené tělo, ve které se autor (kvadruplegik) zmínil, že ho často potěšilo, když se na něj zdravý člověk třeba jen usmál.

A tak se snažím dívat, snažím se usmívat a snažím se, aby to nebylo strojené, i když vím, že to tak často působí. A tím víc, když se jedná o mě – člověka, který se na lidi obecně nerad dívá. Mé pohledy jsou plné rozpaků, mé „normální“ chování je plné chyb a má upřímná snaha pomoci je vždy zbrzděna stydlivostí a pochybami, jestli spíš touto svou snahou někoho neurazím. Možná zkrátka příliš dumám nad tím, co dělat, ale chci to dělat správně. Protože bych si přála, aby se postižení nebáli vyjít ven a čelit světu. Protože svět je sice složité, ale krásné místo a oni nám tu chybí. A určitě nejsem jediná, kdo to tak cítí. A tak za nás za všechny – a za naše přátelské, leč stydlivé a kostrbaté pohledy – je prosím o odpuštění.


Další články v Postilionu