Paranoidní divák

Kryštof Herold, , 5. vydání

Sedám k počítači a chci sepsat pár slov, témat, na jejichž základě by šlo vystavět alespoň trochu zajímavý text. Místo toho ale žvýkám oříškovou tyčinku s jahodami zalitou jogurtem a slepené kusy dobroty lovím jazykem z mezizubí. Zapíjím to zaručeně bio mlékem a bavím se tím, na jak malém prostoru může člověk začít článek, aniž by neztratil ctěnou pozornost.

Témata nepřichází, tudíž pojďme nejprve probrat téma celého čísla: Ztratilo se letadlo… Ti z vás, kteří se řadí do průniku množin FN (filmoví nadšenci) a MKT (milovníci konspiračních teorií), už zřejmě tuší, jak se to vlastně s tím aeroplánem má. Není třeba dlouhého vedení, aby nám došlo, že celé zmizení je součástí sofistikované reklamní kampaně, která má celosvětově posílit filmový průmysl. Film totiž v posledních letech nedosahuje očekávaných tržeb, vyjma KLDR, kde slaví nečekaný úspěch hraný remake příběhů strýčka Skrblíka.

Brzy můžeme očekávat sdělení, že se pilot zamiloval do své palubní počítačky M. H. (míry 3-7-0), odletěli spolu do Evropy, kde se ubytovali v budapešťském Grandhotelu atd. Až poté ucítíte nutkání jít do Aera, vzpomeňte na tato slova a nedejte se.

Motiv čísla jsem vyčerpal, takže je na čase přijít s něčím svěžím, aby se neukázalo, že celý ten pseudo-introspektivní začátek je tam vlastně zbytečně. To by z toho zas byl příspěvek jen na pár řádků. Chtělo by to nějakou příhodu ze života.

Nedávno jsem byl svědkem bizarní situace. Stalo se to v metru, kde se pohybuji opravdu často. Domníval jsem se, že už mě tam nic nepřekvapí, dokud jsem nespatřil muže, který se rozezlil na personál stánku s pizzou. Netuším, jestli byla zakoupená svačina přesolená, prodavačka špatně vrátila drobný peníz či mrška olivka zakutálela se mezi čtyři sýry. Pizza i s táckem zaplachtila vzduchem – všimněte si aviatické paralely – a obtiskla se ženě za pultem na zástěru. Agresor spustil nadávky připomínající kadencí sovětský samopal, gramatikou studenta němčiny a úderností japonského samuraje. Kuchař kontroval telefonátem na linku 158, čemuž nespokojený zákazník, háze po něm menu a ubrousky, odmítal uvěřit. Kolemjdoucí povětšinou pokračovali klidně v chůzi, jako by byli na takové výjevy zvyklí.

Nakonec si ale říkám, jestli to zas nebyla nějaká ta vypečená reklama. Divadelní upoutávka přímo ve veřejném prostoru. Třeba mi jen něco uniklo.

 

Viz také reakci na tento článek Jak je to určitě doopravdy


Další články v Postilionu