Peklo v Sauně aneb kolik alternativního je ještě snesitelné

Jana Stárková, , 10. vydání

3x scénické čtení

Úterní scénické čtení určitě nepatřilo mezi mé všednodenní zážitky. Kyslík, Zloději a Peklo je taky jen sauna s podtitulem Maraton scénického čtení se předvedly v plné kráse (nebo také hrůze) v rozlehlých prostorách budovy Orco na Vltavské.

Hlavně nepředýchat

Po lehce zmateném, leč roztomilém úvodu jsme byli odvedeni na místo konání prvního projektu. Obyčejná místnost naplněná židlemi pro diváky, místo jedné stěny prosklené okno se žaluziemi, skrz které se dalo prohlédnout do další prázdné místnosti. Už při našem příchodu seděli po stranách tohoto okna tři herci (Petra Kosková, Jiří Roskot, Anna Linhartová), kteří jednoduchým popěvkem „Dýcháme, já vím, že dýcháme. Dýcháme, tím pádem pícháme kyslík“ podkreslovali příchod divákům a předpovídali, co přibližně mohou očekávat.

Ve stejném duchu se pak neslo i celé scénické čtení, které bylo zpravováním in-yer-face dramatického textu ruského autora Ivana Vyrypajeva. Násilný, přesto vtipný příběh o zabití manželky pro nedostatek kyslíku naopak nenásilně doplňovala práce s prostorem a kostýmy.

Nevšední, avšak sladěná a funkční scénografie, kterou měl na starosti Petr Vítek, mě zaujala natolik, že jsem samostatnou skladbu (jak dramatik své dílo sám označil) občas nestihla vnímat. Bylo to ovšem dané mou nedostatečnou zkušeností se scénickým čtením a lehce rozmazleným zvykem sedět v měkkém křesle divadelního sálu a sledovat konkrétní jednání. Přesto obsahovaly Plíce Kateřiny Jandáčkové (režie) dostatek zajímavé akce a byly rozhodně nejlepší událostí celého večera.

Je libo omáčku?

Druhý projekt měl název Zloději. Zpracovala ho Klára Hutečková a herecky se na něm podíleli jak současní, tak bývalí studenti pražských divadelních škol. Zde se o scénografii mluvit nedá. Vzduch podnikového bistra či jídelny s několika stoly, na nichž se kromě nápojů pro účinkující skvěly také cedulky s názvy jednotlivých kapitol dané hry, byl prosycen nepříjemným zápachem vařeného bujónu a nechvalně známe hnědé omáčky.

Herecká akce téměř nulová, nepočítám-li občasné přesednutí od stolu ke stolu a tiché mumlání replik. Text nepříliš zajímavý: banální příběh s občasnými prvky násilí a agrese se nakonec očekávatelně propojil a i ten nejnepozornější divák měl šanci si uvědomit spojitost mezi všemi postavami.

Koncertem k apokalypse

Přesto bych si čas strávený v této jídelně užila více, kdybych věděla, co mě čeká za chvíli. Peklo je taky jen saunabylo skutečně peklem. V prostorách Podniku se tento koncert (jak jej inscenátoři sami označili) nekonečně rozléhal až téměř do půlnoci. Umělými prostředky vytvořená iluze pláže byla obydlena herečkami v plavkách, kterým bylo v pravidelných intervalech donášeno pití. Za plastovou pláží stály tři nebo čtyři stoly se zvukovou technikou, mixážní pulty a tak podobně, obsluhovány samotnými tvůrci (včetně režiséra Petera Gondy). Od nich se linul nepříjemný zvukový podkres: hučení připomínající zapnutou televizi bez signálu společně s vysokým pískáním, kterého se používá snad jen pro vyhnání krys z půdy.

Vše gradovalo za doprovodu recitace hereček (opět studentky DAMU) až do neúnosné formy, kdy jsem byla nucena se vzdálit. Příběh ve vznikajícím hluku zanikal, takže jsem se nemohla dozvědět, jak to dopadlo s ženou drženou několik let ve sklepě. Ostatně kvůli zvláštní a nepochopitelné intonaci aktérů, jež občas připomínala mluvu postižených, jsem stejně od začátku nerozuměla ani slovo

Prostorové možnosti, jež budova nabízela, byly využity jen u prvního scénického čtení a dohromady nebyly projekty nijak propojeny, i když k tomu ony umělecké prostory přímo vybízely. Celkové zklamání z režisérů třetího a čtvrtého ročníku katedry alternativního a loutkového divadla bylo nevyhnutelné. Ač se nedá říct, že katedra činoherního divadla je na tom letos s výchozími projekty o mnoho lépe, alespoň mi nezpůsobuje zbytečný bolehlav z nepříjemného a nesmyslného zážitku. Vynořuje se pak otázka, kolik alternativního je ještě snesitelné a jestli je třeba být alternativní a jiný za každou cenu. Nedá se hovořit o úplném zklamání, nicméně čtyři hodiny strávené tímto způsobem jsou věru promrhaným časem.


Budova Bubenská 1, úterý 24. 3. 2015, Plíce (Ivan Vyrypajev, Kateřina Jandáčková), Zloději (Dea Loher, Klára Hutečková), Peklo je taky jen sauna (Katja Brunner, Peter Gonda).


Další články v Postilionu