Plán zněl jasně…

Klára Trefná // , 15. vydání

Kreslený pán bez obličeje ukazuje na diplom.

Naprostá většina studentů psychologie se na obor hlásí s rozechvělým přáním v srdci pomáhat lidem. Pomáhat slovem, porozuměním, podporou. V průběhu let každý hledá svou cestu a zaměření, rozhoduje se tu spíš pro akademické bádání, onde pro korporát a život v dostatku. My snílci pokračujeme trnitou cestou k vysněnému titulu klinického psychologa.

Nikdy to nebude téma, o kterém by se psalo v novinách nebo by si vás kvůli němu zvali do televize. Stát se klinickou psycholožkou není jako stát se nejmladší českou pilotkou. Přitom to zabere mnohem více, než „úctihodných“ 8 let. Pokud slavíte úspěch v přijímacím řízení a ihned po maturitě nastupujete na vysokou školu ke studiu psychologie, můžete se hrdě plácat po zádech. Samotné šance na přijetí nejsou vysoké, úspěšných je zhruba 10 % přihlášených. Z těchto přijatých je pak slabá polovina čerstvých maturantů. Přípravě k přijímacímu řízení jste ale už obětovali průměrně dva roky, kdy jste docházeli dobrovolně pomáhat, načítali jste odbornou literaturu a učili se na přijímačky. Tedy už jen u magisterských státnic jsme na 7 letech.

Jako studenti jste stihli samozřejmě splnit další několikaleté vzdělávací kurzy, díky kterým můžete ihned po škole nastoupit na místo s 5letou předatestační přípravou. Kromě toho jste při svém štěstí byli hned na první pokus přijati do psychoterapeutického výcviku, který trvá nejméně 5 let. Psychoterapeutické výcviky jsou jednak drahé, jednak věkem omezené. Nečekejte proto, že zde byste si mohli nějaký čas zkrátit. Po 13 letech odborné přípravy, složení mnoha zkoušek a vypětí všech sil se ve vší slávě pyšníte titulem, kterému nikdo nerozumí a ani pes po něm neštěkne. Výsledkem je, že vaši práci mohou hradit pojišťovny. Naprosto stejnou náplň práce má přitom Mařka odvedle, která si zašla na živnosťák a zřídila si možnost poskytovat poradenství, za které bere 1200 Kč/hod na ruku.

Jenže plán zněl jasně a jiná cesta k cíli nevede. Za účelem zachování duševního zdraví a alespoň zdání sebeúcty si studium prodloužíte, abyste si ve svých 24 letech mohli sami platit nájem a další výdaje. No a pak jste jednoho krásného dne konfrontováni s faktem, na který vás nikdy nikdo nepřipravil. Vybrali jste si profesi, při které budete sedět sami v místnosti s psychicky narušenými lidmi. Jak vám mohla uniknout skutečnost, že vám půjde o život?

Od ruky nakreslený graf. Očekávání směřuje přímo od startu k cíli. Realita je naproti tomu značně křivolaká.

Během studia povinně absolvujete 40 hodin exkurzí a 400 hodin stáží a praxe. Ne vždy a všude se dostanete k pozorování přímé práce s klienty. Ne vždy a všude se o tom mluví. Můžete ale sem tam zaslechnout, že existují bezpečnostní opatření. Slyšíte historky, jak pacient napadl nebo zabil svého terapeuta. Můžete si namlouvat, že se jedná jen o práci v rizikovém prostředí, jako třeba ve vězení nebo v psychiatrické léčebně na specializovaných odděleních. Až pak jednoho dne dojdete k prozření, že to největší nebezpečí je být sám. V soukromé praxi není nikdo, kdo by vám pomohl.

Pro mě k tomuto prozření došlo teprve před dvěma týdny, v půlce své odborné přípravy a po dvou letech přímé práce s klienty. Probíhalo skupinové ústní zkoušení jednoho z posledních předmětů studia, když zkoušejícímu zazvonil telefon. Chvíli poslouchal, mlčel. Pak to přišlo:

„…však zavolejte policii, to je v pořádku, ať zkontrolují že ve sklepě není nikdo svázaný… ano, ano, jako posledně. Děkuji, na shledanou.“

Jednalo se o zkoušku z dětské psychodiagnostiky, zaraženě jsme tedy vyučujícího pozorovaly, jak takový hovor obhájí. Ukázalo se, že kdysi měl v péči dítě, které trpělo bludy. Nyní je dítě dospělou ženou, kterou bludy provázejí po celý život. V poslední době se blud týká právě tohoto staršího pána. Pacientka k němu přilnula a nyní má o něj strach, že je držen svázaný ve sklepě. Již v minulosti volala policii, která situaci prověřovala. Sotva nám vyučující příběh dovyprávěl, zvonil telefon znovu a my tak byly přítomné dalšímu dějství, kdy profesor mluvil přímo s pacientkou.

Po zavěšení se profesor usmál a zdánlivě nesouvisle se zmínil, že před zkouškou byl u soudu podat znalecký posudek k závěti psané rukou, jakožto znalec přes grafomotoriku.

„Zdá se, že bych neměl nic ponechat náhodě a svou závěť také co nejdříve sepsat. Však víte, kdyby se něco stalo. Teď o mě má ještě strach, ale kdykoliv to může být jinak… holt jsme si tuto profesi vybrali, a tak nejde než ji přijmout se vším, co přináší.“

Ze zkoušky jsem si odnesla zcela jiné poznání, než se kterým jsem počítala. Byla jsem poučena, že mezi všechny ty kurzy odborné přípravy patří ještě jeden. Tentýž večer jsem si vyhledala nejbližší kurz sebeobrany a zapsala se na krav maga.


Další články v Postilionu