Pohádková bída

Marek Přitasil, , 3. vydání

K vánoční atmosféře neodmyslitelně patří pohádky. Místo starých amerických filmů, s podřadnými komiky jako je Tim Allen v roli Santa Clause s digitálními mluvícími sněhuláky a jinými potvorami, si raději pustím pěknou českou, případně československou pohádku a cpu se při tom včelími úly od babičky. Jak příjemná je tato dávka vánočního genderového stereotypu. Křehké princezny jsou zachraňovány mladými krásnými princi, kteří za to dostanou princeznu za ženu a půl království k tomu, no prostě idylka. Jenže když to všechno vidíte podvacáté, stává se zápletka poněkud vyčpělou a předvídatelnou. Co naplat, už jednou natočenou věc nezměníte, i kdybyste se rozkrájeli.

Dovolím si zde parafrázovat výrok Benjamina Franklina, že na tomto světě je jistá pouze smrt, daně a každoročně nový díl Call of Duty. Na tomto světě je jisté také to, že nás na Štědrý večer v 19:00 obdaruje Česká televize novou televizní pohádkou. Vzhledem k tomu, že většinu pohádek znám nazpaměť – například z Princezny se zlatou hvězdou již umím mistrně odrecitovat celé pasáže – vkládám do této události vždy velké naděje a každý rok jsem upřímně zklamán. No schválně, kdo z vás si vzpomene na dobrou porevoluční pohádku, které není víc jak deset let? Řekl bych, že jejich počet je zhruba asi tak přesně nula. Esencí takové nové pohádky je vždy Jiřina Bohdalová v roli baby (ať už zlé či hodné), papundeklové kulisy a kostýmy vypůjčené z rekvizitáře kategorie „z“. Nesympatický princ se s mečem v podobě násady obalené alobalem vrhá zachránit sice pěknou, ale herecky naprosto dřevěnou princeznu ze spárů digitálního draka, ze kterého by i v 90. letech dostávali diváci záchvaty smíchu. Příběh žádný, dialogy na facku a v rolích králů, královen, sudiček a podobné pohádkové populace se ztrapňují jinak uznávání herci, protože na režisérskou stoličku vždy usedne nějaký břídil, který jim neumí vysvětlit, co mají hrát (pokud by tedy bylo co hrát).

Občas někdo dostane nápad udělat věci jinak, ale výsledek je často polovičatý, protože v příběhu je více děr než v ementálu (Peklo s princeznou), jindy jsou zase slibný casting (obsazením Tomáše Kluse do role prince se jistě splnily vlhké sny nejedné fanynky, včetně těch mých) a zajímavá paralela mezi skutečností a pohádkovým příběhem zabité nechutným levným zpracováním (Tajemství staré bambitky). Výsledek je ten, že všechny novodobé pohádky působí bezpohlavně, mdle a slévají se jedna v druhou, takže si z nich neodnesete naprosto nic a děti také ne. Zkrátka, české pohádky by si měly dát už nějakou tu pauzu. Zejména proto, aby se našel scénárista, který dokáže napsat příběh, jenž jde odněkud někam a režisér, který dokáže ukočírovat afektovaný projev českých divadelních herců. Snad zmizí i všechna digitální zvěrstva, protože na ně český film prostě nemá a v neposlední řadě se doufám najdou peníze na kostýmy a rekvizity, aby pak výsledek zase nevypadal jak amatérský film od party studentů FAMU. Možná pak vznikne pohádka, na kterou se opět budou generace lidí koukat každý rok. A mezitím nezbývá, než si pustit třeba již stokrát viděnou Šíleně smutnou princeznu a vrátit se do doby, kdy měl Helenku Vondráčkovou každý rád a Václav Neckář si ještě necintal na pentli.


Další články v Postilionu