Pohádkové USA

Klára Trefná, , 3. vydání

Teď pozorně poslouchej, řeknu ti tajemství. Cesta přes Atlantik je cestou do pohádky. Fakt, nekecám! Trvá to strašně dlouho a přesně nevim, kdy se to stane. Ale když vyjdeš z terminálu, tak to poznáš. Podezírám je, že ten koláček k obědu v letadle byl podle receptu z Alenky v říši divů. Protože když jsem se rozhlédla po tom Novém světě, bylo všechno stejné, jen o moc větší.

Lidi tu vypadaj stejně jako doma, ale většina roste víc do šířky. V autech si můžeš natáhnout nohy. Jakýmkoli směrem. V troubě můžeš péct čtyři koláče najednou a do lednice si můžeš pohodlně sednout (když vyndáš jídlo). Byla jsem tu ztracená jak sněhulák v létě. Ale hned jak mi došlo, že jsem v pohádce, tak se to zlepšilo. Jen jsem se musela naučit pravidla, která v tomhle království platí. Chvíli to trvalo, ale teď už můžu chodit do restaurací, na hokej i na návštěvy do opravdických domů s krbem, jako by se nechumelilo.

První pravidlo je, že v pohádkovém světě se jí rukama. Nemusíš si je mýt, před jídlem ani po jídle. Od toho jsou na stolech zásobníky s ubrousky. Burger, hranolky, tacos i pizzu, cpi si to do chřtánu po hrstech. Ať brzy vypadáš jako ostatní bytosti v této kouzelné zemi!

Naopak co se s rukama dělat nesmí, je držet se za ně. Ke své drahé polovičce se pokud možno vůbec nehlas. To se toleruje jen druhu hipster americanus nebo rebel vulgaris. Buď se maskuj, nebo to nedělej. Teda pokud nechceš prozradit, že jsi pohádkový vetřelec. A to nechceš, protože pak už si beer-pong nezahraješ.

Já se úplně nechtěně přidružila k rebelům, když jsem popíjela tvrdej alkohol v autě. To se nesmí!  Policista byl přitom v nedohlednu. Přestože zákaz pití alkoholu na veřejnosti platí i někde v ČR, tady se bere mnohem víc vážně. Uniformy jsou tu také začarované. Když si nějakou oblíkneš, automaticky získáváš respekt. Na druhou stranu se tu toleruje pití za volantem. Je úplně běžné, že lidé z párty odjíždí auty a nikdo se nad tím nepozastaví. Asi taky nadpřirozená schopnost, umět řídit pod vlivem.

Na poslední pravidlo si budeš chvíli zvykat. A bude tě strašně vytáčet, když si budeš chtít domluvit rande. To pravidlo zní: „Domlouvání schůzky je otázka zdvořilosti.“ Že na schůzku nepřijdeš, je úplně v pořádku. Každý přeci ví, že se to říká jen tak. I když jste si dohodli čas a místo. Pokud nenapíšeš aspoň tisíc sms, aby ten druhý věděl, že to vážně myslíš vážně, tak budeš čekat na smluveném místě marně.

Život v Americe mi připadá dost snadný a člověk si rychle zvykne na pohodlí a dostupnost. Žít v pohádce je ale pěkně o ničem. Narodit bych se tu nechtěla. Jen si zkus žít v zemi, kde je přetvářka denním chlebem. Raději budu chodit zbytek života mezi kyselými českými ksichty než mezi namalovanými úsměvy amerických šašků.


Další články v Postilionu