Pojedeme k moři

Kryštof Herold, , 9. vydání

Podle údajů OSN jsou v současné době na útěku ze Sýrie více než 3 miliony lidí. Přičteme-li čísla z dalších zemí, dostaneme se daleko za počet obyvatel České republiky. I bez toho však vidíme, že lidí se zvláštním politickým statusem uprchlíků, kteří zřejmě žijí zcela odlišný život, než jaký kdy vést chtěli, je obrovské množství.

Pokud má někdo dost sil pomoci, je to ta část světa, kde jsou lidé schopni stavět bohapusté asfaltové monumenty ve jménu neexistujících svobod, utrácet peníze za autogramy na svém oblečení a vykrmovat děti sladkostmi s obsahem šlach, kostí a kůže zvířat, která si vybarvují v omalovánkách.

Místo toho však potřebným odebíráme tváře. Nesmíme si přeci připustit, že něco může být důležitější než naše pohodlí. Posedlí statem quo, předstírající, že čas existuje jen na hodinkách, neschopní nést jakoukoli zodpovědnost, místo nemocných dětí vidíme bezpečnostní hrozbu, místo zoufalých lidí se na nás valí vlny či dokonce „krvavě zbarvená povodeň“. Strach z tisícihlavého moře od Jordánu zaháníme dovolenou za pár tisíc korun u Jadranu.

Až zase jednou přijde řada na nás, věčné obětní beránky dějin, až místo supermarketů budou díry v zemi (a ne, nepůjde tam parkovat), až nám bezpilotní trubci budou vraždit svatebčany, budeme plakat a se slzami v očích hledat nějakou Mutti Multikulti, která by nás vzala do náruče bez obav z toho, že jí budeme vnucovat nošení flísových mikin, pojídání umaštěných klobás a víru v numerologii. Tehdy nám snad dojde, jaké to je, když se k vám někdo obrátí zády, protože přicházíte ze špatné části světa. A bude to bolet – protože si to zasloužíme.


Další články v Postilionu