Poslední

Václav Skořepa, , 13. vydání

Jsem zatracený poeta
bez básnického střeva,
​prý už dávno mi prasklo, tak muselo ven,
že proto jsem plodil kraviny,
blbosti, balady, naivity,
depresivní písně a pokroucené sloky.


Chvíli to bolelo,
že něco scházelo,
dlouhé noci jsem trávil
nad nedotčeným listem papíru,
ve světle prázdného Wordu;
že nepřicházelo chvění z múzy,
jsem si zoufal.

Přišel poslední den,
kdy v tubusu od lentilek
moje střevo veršující
mělo pod drn ulehnout.

Tak za slunečného rána,
to i Bůh měl radost,
že končím s poezií,
kleslo mé střevo, mé mládí,
do chladného podzemí

Kráčel jsem od náhrobku,
prý ani deset mu nebylo,
za zády nechal jsem iluze,
bláhové snění a naděje,
nervózně, nejistě do života,
s občasnou návštěvou hřbitova.


Další články v Postilionu