Proč a jak končím se školou v posledním semestru

Vojt Pokornej // , 23. vydání

Se školou končím. Ne proto, že je zkouškový a fakt nezvládám odevzdat všechny práce, ani proto, že bych měl psát bakalářku a nemám ani odstavec. Teda, vlastně jo, i proto. Ale ne proto, že to vzdávám, to ne! Neni to rozhodnutí, ze kterýho se cejtim, jako že jsem neuspěl. Právě naopak, cejtim se dobře, cejtim se, jako by se uvolnily provazy, kterejma jsem byl dlouho omotanej.

Klávesy pokryté studijními materiály

Tak si to shrňme: Jsou dvě hodiny ráno, nemůžu spát. Týrá mě, že jsem dnes nic produktivního nedělal, i když bych měl. Mám přece jen čtrnáct dní na napsání dvou závěrečnejch prací a jedný seminárky, kterou odkládám už dva roky. Neměl bych to dělat aspoň teď? Když stejně nemůžu usnout? Neměl bych si sednout za ten počítač a psát pragmatickou analýzu toho rozhovoru na lingvistiku? Rozepsat, proč Martin řek „ahoj“ a že tim skutečně myslel pozdrav a ne něco jinýho, protože ten a ten lingvista tomuhle typu výpovědi říká tímhle a tímhle termínem (zdroj!), a když jsem se v reakci na to zeptal, jak se má, tak jsem tim vlastně myslel taky pozdrav, a ne doslova otázku vyzvídající jeho duševní stav a myšlenkový pochody, a sice to každej pochopil, ale musim to napsat aspoň v třech tisících slovech… Převaluju se, cejtim znova ty známý návaly beznaděje, co se vracej častěji a častěji. Nakonec se ale přinutim uklidnit, zhluboka se nadechnu a vytáhnu počítač. Čas se na to vrhnout.

Ne. Ne! Neni to o tom, že bych dnes nic produktivního nedělal, i když bych měl. Nic produktivního jsem nedělal posledního tři a půl roku! Nebo, dobře, to taky neni úplně pravda, přece jen mě škola spoustu věcí naučila a spoustu věcí mi umožnila. Akorát to, co mi dala, nebylo úplně to, co mi dát chtěla. Dala mi kamarády, přes který jsem poznal další úžasný lidi, dala mi možnost jet zadarmo studovat na pět měsíců do Číny – kde jsem si předevšim ve volnym čase zlepšil čínštinu, podíval se na místa, kam bych se jinak těžko dostal a získal zkušenost života na koleji daleko od domova v úplně jiný kultuře –, dala mi podněty k přemýšlení, pomohla mi utřídit si některý názory a náhledy, kterýma jsem si nebyl úplně jistej. A taky mi dala spoustu probdělejch nocí, spoustu ponížení ze strany učitelů, spoustu dní plnejch stresu a deprese, kdy mám pocit, že můj život vůbec nikam nesměřuje. Stres k tomu patří, to jo, nemůže to bejt lehký, to ani nechci. Nechci dělat věci, co jsou lehký. Chci – ne, bytostně potřebuju – dělat věci, co jsou smysluplný. Lingvistika a sinologie mě zajímaly, když jsem v maturitnim ročníku nevěděl, co studovat. A to, co jsem chtěl zjistit, jsem zjistil, a dál se tomu budu věnovat ve volnym čase, dál budu přemejšlet o jazyce a hrát si s nim, dál budu používat čínštinu a zajímat se o dění v Číně. Ale neni to něco, čim se chci živit. Vždycky jsem to věděl. Od začátku studia jsem řikal, že tam jdu kvůli tomu, že mě to zajímá, ne kvůli titulu nebo pracovním příležitostem. Jen jsem nevěděl, co jinýho studovat. A přitom to vlastně vim celou dobu – nic. Nechci rozebírat věci, nechci o věcech mluvit. Chci věci dělat. To jen, že celá rodina je studovaná a předpokládá, že budu taky. I já jsem to předpokládal.

S rodičema jsem o tom mluvil. Poznali, že se ráno nemůžu vyhrabat z postele, poznali, že se moc neusmívám a nejsem z ničeho nadšenej. To oni o tom vlastně mluvili se mnou. Ale říkali mi, jak je důležitý tu školu dodělat, že když jsem to začal, tak bych to měl dokončit. Že to bude znamenat, že jsem to nevzdal, že jsem dodělal něco, co jsem si usmyslel. Že když jsem došel tak daleko, mít aspoň toho bakaláře bych měl, může se to hodit. Vlastně mi to znělo rozumně, souhlasil jsem, že to teda eště ten půlrok přetrpim. Ale – omlouvám se, že nedodržim svůj slib – ne! Lepší přetrpět tři a půl roku, než čtyři roky. Titul bych měl a úplně zbytečná věc titul neni. Ale nesouvisí vůbec s ničim, co bych chtěl dělat. A jo, dokončit školu znamená, že člověk něco dokázal. Jedinej důvod, proč bych ale školu dokončoval, je tudíž, abych se necejtil, jako že jsem nic nedokázal. A to je fakt debilní důvod. A tak se necejtim. Popravdě už zase mám chuť žít. Zariskovat a jít za tim, co cejtim, že je správný, je taky něco dokázat. Myslim, že je to vlastně přesně to, co potřebuju. Trochu zariskovat, nebát se radikálních kroků, nebát se toho, co si o mě ostatní budou myslet. Fakt se jednou rozhodnout! Jo, jako bojim se toho, mám strach z toho, co to bude mít za dopady, mám strach z toho, až to budu řikat babičce, která to zcela jistě neponese vůbec dobře. Ale to je strach, kterej překonám mnohem, mnohem radši, a bude to mnohem, mnohem přínosnější, než překonávání nechutě vůči dělání věcí jen proto, že se to po mně chce, aniž bych v tom viděl smysl.

Nevim jistě, co teď budu dělat. Ale když bych pokračoval ve studiu, za půl roku tu bude úplně stejná otázka. Lepší ji vyřešit o něco dřív. Je to skoro jako bych prostě dostudoval už teď. A vlastně dobře vim, co mě zajímá. Hudba, výtvarný umění, design, sdílení zkušeností, pomáhání lidem. Jen jsem se vždycky bál, jestli je to něco, co mě může uživit. Uvidíme. Dost by se mi líbilo třeba učit výtvarku, dělat arteterapii nebo něco mezi tim. Ukazovat lidem, co všechno se dá vytvářet, že nemusí jít jenom o technickou zdatnost, ale i o jiný věci, kdo ví, třeba bych někomu pomoh uvědomit si, že to je něco, co chce dělat, i když ho to nikdy nenapadlo. Sám celej život bojuju s tim, že pořádně nevim co a jak, tak je představa, že s tim někomu pomůžu a pozitivně ovlivnim něčí život, vážně lákavá. Cejtim, že to je právě to, v čem vidim smysl. Nemyslim si, že se tý touze dokážu vyhýbat a žít celej život v soužení, neuspokojenej tim, co dělám, protože se bojim jít do toho, co mě opravdu naplňuje, za to vážně nestojí. Radši budu žít náročně a smysluplně než snadně a bezcílně.

Rád bych ještě dodal, že nikoho od školy neodrazuju. Jestli víte, co vás zajímá a studium vás naplňuje a vede vás dál k cíli, kterýho opravdu chcete dosáhnout, to je úplně skvělý! Jen to neni úplně můj případ a od začátku jsem dost doufal, že mě to třeba chytne a nějakej cíl v tom najdu. To se nestalo. A toho, že jsem začal studovat, nelituju. Když ne nic jinýho, je to zkušenost. A já tvrdim: co jinýho je život než sled zkušeností? Taky rozhodně nemám nic proti vzdělání ve smyslu získávání vědomostí, poznávání světa – právě naopak! Fascinuje mě svět a chci ho chápat co nejvíc se mi jen podaří. Ve skutečnosti jsem už po druhym ročníku získal všechny kredity, co potřebuju na ukončení studia. Jen jsem ještě nesplnil několik povinnejch předmětů. Zajímala mě totiž spousta volitelnejch, ani se mi tam všechny nevešly. Ale ve škole to s sebou neslo tak obrovský množství zbytečností, co mě nezajímaly nebo vyloženě vytáčely, že jsem se mnohdy nemoh soustředit na získávání dalších vědomostí, protože jsem se musel zabejvat něčim, čim jsem se zabejvat nechtěl. A když pro někoho fakt neni zásadní ten titul, tak vědomosti a hlavně dovednosti se daj získat jinejma způsobama mnohem efektivnějc.

Takže proč končim se školou? Proč sakra ne! Dokud máme snadnej život, kde si můžeme vybírat, co chceme dělat, řikám: využijme toho!


Další články v Postilionu