Rok, krok, obrok?

Kryštof Herold, , 3. vydání

Prosinec: Voní pivoňky po pivě? Svět se rozpadal na slabiky, než jsme si vzpomněli, že to nebyli Mayové, kdo předpovídal konec světa, nýbrž my sami. Asi posté. Jen co jsme si oddechli, rituálně jsme rozjebali hlavy a těla pár tunám kaprů, abychom se hodili do pohody. Leden: Z prašanu nejde postavit sněhulák. Nebo to jen neumím, i když si jasně vzpomínám, jak jsem před deseti lety jednoho u babičky na zahradě uplácal. Neměl jsem ale mrkev, kterou bych mu zabodl do tváře, aby vypadal lidsky. Copak by to taky bylo za sněhuláka. Bez nosu. Naproti tomu uhlíků byla celá kopa. Když vysvitlo slunce, sněhulák se hluboce zamyslel, až se mu oči, ústa i knoflíky propadly hluboko do změklého těla. Únor: Za rok že bude olympiáda, říkal nějaký známý obličej v té ukecané krabici. Pravdu tam neradi slyší, ale pevné hýždě gymnastů se budou pěkně vyjímat vedle státní vlajky pruhované jako pyžamo. Zatleská se, zamává, zazpívá, vedle v pokoji někoho zastřelí, ale to bude zajímat jen mámu mrtvoly. Přinejlepším. Hlavně když kluci přivezou zlato, ne? Hezky na závěr března se švihaly holky. Aby nezapomněly. Tradice, ne? Vole. Dej si tam polštářek. V dubnu jsem měl narozeniny. Prý budou za rok zase. Snad. Takže nic výjimečnýho. Analytici očekávaj, že první kvartál tohodlenctoho roku bude nade vší (i všech vší) pochybnost stejně zoufale úžasnej jako ten minulej. Ale já to nechápu. Radši píšu kraviny. „Bú“ se FYI píše s čárkou.


Další články v Postilionu