S batohem na cestách

Artur // , 22. vydání

Sedm tisíc kilometrů od domova, Malé Antily, Karibik a stále v Evropské unii? Asi tak by mohl vypadat stručný popis malého ostrova ve tvaru motýla v Karibském moři jménem Guadeloupe nebo jen „Gwada“, jak říkají místní. Jinými slovy: kousek ráje pod francouzskou vlajkou, který si i přes obrovský vliv francouzských patriotů drží svou autenticitu a divokost.

Je to přesně půl roku, co jsme s přítelkyní (zarytou dobrodružkou) narazili na akci, která prostě nešla odmítnout. Během pár okamžiků, jsme vyprázdnili naše peněženky a obratem zakoupili dvě letenky na francouzský department, Guadeloupe.  Já si tak plnil svůj dětský sen, totiž podívat se do Karibiku, kde se proháněli nespoutaní piráti a ona se s plamínky v očích připravovala na další dobrodružství vzdálené přesně sedm tisíc šest set dvacet devět kilometrů od naší domoviny.

Osoba spí na stole

Příprava

Dlouho jsem přemýšlel, co napsat k přípravě, a vlastně jsem na to stále nepřišel. Bohužel/bohudík jsou naše letory dosti spontánní, a proto jsme plánovali opravdu minimálně, vždyť bez plánu se nemá co zkazit! Nicméně jsme přece jen nastudovali trochu historie, nějaké to základní info a pár tipů z několika českých i zahraničních blogů. Tak tedy něco málo o Guadeloupe:

  1. Francie zabrala Guadeloupe již v roce 1635 a následně se ostrov stal i její kolonii. Téměř o sto padesát let později se stal Francouzským departementem a od roku 2003 i zámořským regionem.
  2. Jedná se o tzv. nejvzdálenější region EU. Mezi další nejvzdálenější regiony patří například: Francouzská Guyana, Martinik nebo Madeira.
  3. Guadeloupe je součástí Malých Antil s nejvyšším vrcholem Soufrière (sopka – 1467 metrů nad mořem). Ostrov je rozdělen na dvě části, které jsou spojeny tenkou šíjí, a svým tvarem připomíná motýla.
  4. Západní část ostrova se nazývá Basse-Terre a nachází se zde původní prales, pohoří a již zmíněný nejvyšší vrchol Soufrière. Díky pohoří, se zde drží více mračen a častěji prší (podle mých zkušeností to není vždy pravidlem).
  5. Východní část ostrova se jmenuje Grand-Terre a jedná se v podstatě o rovinu bez jediného vyššího kopce (název se může zdát matoucí, jelikož Basse-Terre je rozlohou téměř dvakrát větší. Název je odvozen od pasátu, který je na východě značně silnější, a který se na západě zachytí o zelené pohoří, a tím ztratí na síle).
  6. Největším městem je Pointe-à-Pitre, kde se nachází i hlavní letiště a je tedy i prvním místem, které po příletu spatříte.
  7. Hlavním město Basse-Terre se nachází na západním pobřeží stejnojmenné části ostrova.
  8. Úředním jazykem je francouzština a kreolština (jazyk otroků přivezených z Afriky). Dnes je zde typicky i tzv. kreolizovaná francouzština (antilská francouzština) neboli guadeloupština.
  9. Časový rozdíl oproti České republice je -5 hodin v zimě a -6 hodin v létě.
  10. Počet obyvatel se pohybuje okolo 420 tisíc.

Pomatení Středoevropani

Po příletu do města Pointe-à-Pitre, jsme konečně mohli protáhnout bolavé končetiny a připravit svoje unavená těla na cestu. Byl jsem jak na jehlách a nemohl jsem se dočkat, až se poprvé nadýchám karibského vzduchu. Slunce již dávno zapadlo a k mému zklamání nebylo vidět téměř nic až na asfaltovou silnici a parkoviště plné aut. Noční vzduch byl však tak osvěžující, že jsem se tímto prvním obrazem Guadeloupe nenechal obalamutit.

O prvním dnu (noci) píšu jen proto, že hned po tom, co jsme vylezli z letiště, postavil se před nás první „problém“ – Kde postavit náš malý stan? Data a navigace nefungují, mapu nemáme, já nevím nic a má družka sice o nějakém místě ví, ale spíše tuší, jakým směrem se vydat. Ani tma, která je mimo města opravdu temná a černočerná (o umělé osvětlení se tu nikdo nestará – a proč taky? Ne bez důvodu napsal jeden moudrý Islanďan, že kvůli vynálezu umělého osvětlení vymřely všechny velké myšlenky), nekonejšila naše malé a vystrašené duše. Alespoň máme jeden druhého a ono to nějak dopadne. Asi po dvou hodinách bloudění po hlavní silnici jsme došli do polorozbořené vesničky, kde jsme nakonec unavení postavili stan na opuštěné zahradě (pozemek opuštěně alespoň vypadal, ale ráno jsme zjistili, že tomu tak není).

Co k tomu dodat… Nakonec jsme sehnali i mapu a noc, přes naše očekávání, proběhla příjemně. Druhý den ráno jsme odpočatí sbalili stan, pozdravili se s majitelkou „opuštěné“ zahrady a vyrazili vstříc městu Pointe-à-Pitre a poté dál na východ. Nutno dodat, že jako Středoevropani pomatení posunem času jsme téměř vždy vstávali kolem páté hodiny ranní. Díky této naší nádherné pomatenosti jsme mohli být svědky bezpočtu kouzelných východů slunce nad Atlantikem nebo v srdci džungle.

Západ slunce nad oceánem

Pod vlajkou Francie

Je docela lehké koupit si zájezd na nějaký ostrov jako je Guadeloupe, a všechen čas trávit v uzavřeném rezortu, kde se všechno tváří jako neskutečný sen. Moře je křišťálově čisté, neomezené množství ovocných drinků teče proudem a všichni kolem vás se usmívají od ucha k uchu. Vše se zdá v naprosté harmonii, ale přece je jen něco neskutečného na oněch křečovitých úsměvech. Ale na to bohužel nepřijde nikdo, kdo jezdí, jako nespočet turistů, do drahých, pětihvězdičkových rezortů plných iluzí. Takový rezort vám nikdy nepodá autentičnost a opijí lidské duše představou dokonalého ráje. Jakmile tyto falešné brýle sundáte, poznáte onen skutečný ostrov, který není takovým rájem, jakým se zdá být. Nahlédnete i do jeho temných zákoutí, uzříte onu skrytou nedokonalost a poznáte skutečnou tvář ostrova. Žádný ráj na světě není bez chyby, ani ten Ztracený ráj mimo náš svět. Právě ona nedokonalost z nich dělá tak kouzelná a nám blízká místa.

Při naší toulce napříč ostrovem jsme potkali opravdu hromadu zajímavých lidí. Téměř všechny spojuje jeden podstatný aspekt, a tím je Francie. Její silný vliv je cítit téměř na každém kroku. Ano, má to sice jisté výhody (a to hlavně pro nás turisty), ale všechno má i svou druhou stranu, která bohužel nezáří jen krásou a štěstím, jak by se na první pohled mohlo zdát. Vím to přímo od lidí z ostrova a viděl i na vlastní oči. Trochu jsme při naší cestě vystřízlivěli a uvědomili si, jak se vlastně věci mají.

Jistý rastafarián, Kwatulendo, kterého jsme potkali na jedné malé pláži, nás vzal k sobě do starého domu na jednom z vrcholků na Basse-Terre. Ukázal nám svou zahradu a okolí a sdělil hned několik užitečných rad pro pobyt v přírodě. Poté nás pohostil domácí horkou čokoládou a dlouze se rozpovídal o svém rodném ostrově, na kterém žije téměř celý život.

„Život tady na ostrově je zvláštní. Paradoxem je, že jste v podstatě stále ve Francii, ale přitom příliš daleko. Člověk má pocit, že je cizincem na vlastním ostrově, u sebe doma. Je těžké najít slova, která vystihují moje pocity, ale ostrov miluju. Já osobně, jsem šťastný… Je to o tom jak si to nastavíš, ale spousta místních šťastných není. Spousta lidí nemá práci a ani nemají možnost. Víš, jsem z toho smutný, když vidím hladovějící lidi nebo psy, ale co tak asi můžu dělat? Snažím se pomáhat, ale znáš to… Dalším problémem je i zdravotnictví. Hodně lidí je nemocných a nemají peníze na léky nebo doktora. Francie se tváří jako, že pomáhá, ale přitom se drží dál, aby si neušpinila ruce. Jo, život na ostrově je těžký. My, jako místní, nemáme žádný hlas, všechno se to řeší za oceánem, v Evropě.“

Díky „nahrávací krabičce“ jsem mohl slova všech lidí zaznamenat a uvádím zde téměř doslovný překlad. Téměř stejné odpovědi, jsem slýchal od dalších místních nebo i od lidí, kteří na Guadeloupe často jezdí. Nebudu zde uvádět všechno, myslím, že odpověď od Kwatulenda vystihuje pocity místních lidí dostatečně.

Momentka z místního tržiště

Tři noci v srdci džungle

Vůbec poprvé v životě se mi naskytla možnost vidět původní prales, džungli. Není tedy žádným překvapením, že jsem se na západní část ostrova těšil jako malý kluk. Téměř celý Basse-Terre je totiž porostlý skoro neproniknutelným pralesem. Přístupných míst je sice poskromnu, ale i to stačilo, abych se do těchto míst zamiloval.

Když nepočítám naše krátké procházky po téměř neznačených stezkách (turistické značení je opravdu úsměvné – v podstatě neexistuje. Na místech, kde je o nějaké značení alespoň snaha, vyhrála příroda a z cesty se stala neprůchodná zeď z lián, stromů a nejrůznějších rostlin), strávili jsme přímo v srdci pralesa tři noci. Pro mě to byly asi ty nejkrásnější chvíle na ostrově.

Na internetu jsme si našli Hamak Camp Guadeloupe, který nabízel malý dřevěný přístřešek se dvěma hamaky, plynovým vařičem, sprchou s vodou z potoka, suchým záchodem a to vše mimo civilizaci, uprostřed džungle. Hned jsme zavolali a domluvili si ubytování na příští týden.

Hamak Camp vlastní Dominik a Anne, milý postarší pár, který se na Guadeloupe přistěhoval před dvaceti lety z Francie. Snaží se žít stylem tzv. „zero waste“ a byli jsme okouzleni, jak se dá téměř všechen materiál dál zpracovat a běžný život to nijak neomezuje… Jde o to chtít a překonat nám přirozenou pohodlnost. My s přítelkyní se sice snažíme o co nejmíň odpadu, ale máme ještě co dohánět.

Musel jsem odeslat nějaké práce do školy, a proto jsem využil klidu a každý den jsem alespoň dvě nebo tři hodiny psal (abych mohl texty později přepsat a odeslat v nějaké kavárně). Kolem hlavy mi pobíhala spousta ještěrek, které se staly naším nejlepším doprovodem po ostrově. Lovily totiž hmyz, který byl občas nesnesitelně otravný, a to nemluvím o pavoucích, kterých je na ostrově také dost (naštěstí jsme jich nepotkali moc, ale ještěrky nám vždy dodávaly větší pocit bezpečí).

Noc v Hamaku byla prostě kouzlená. Po setmění jsme vždy zapálili svíčky a popili trochu kávy nebo místního rumu (to aby se zdály sny rychleji). Na obloze zářila myriáda hvězd a měsíc osvěcoval koruny stromů, které působily majestátně a trochu strašidelně. Noc je čas, kdy celá džungle ožije a vy můžete být rázem posluchačem toho nekončícího koncertu drobných zvířátek a hmyzu, který je opravdu nezapomenutelný… Nakonec jsme oba zalezli do své hamaky, zavřeli moskytiéru a ještě chvíli četli, dokud nás koncert nepřehoupl do toho klidného a hlubokého spánku spravedlivých.

Ještě bych rád zmínil naše procházky k vodopádům, které nám doporučil Dominik. Cesty nejsou značené na žádné mapě ani GPS a vlastně žádné cesty ani neexistují. Musí se jít zarostlou džunglí, prodírat se pavučinami a dokonce i kus cesty přebrodit nebo přeplavat, ale na konci je vždy odměna v podobě koupání u vodopádu a hlavně bez jediné živé duše! Jsou to těžko popsatelné chvíle štěstí, a proto se o to ani nebudu pokoušet…

Hamaka

Kousek domova daleko od domova

Asi každý zná ten pocit, když potká někde za hranicemi vlastního státu své bližní, mluvící stejnou řečí. Najednou člověk cítí určité pouto k lidem sice neznámým, ale přesto tak nějak blízkým. A ani oceán nezastaví toulavého Čecha. Ach ta naše nestálá letora, která vždy patří lidem malých států, ale zato s velkou duší. Potkali jsme všehovšudy asi pět skupin Čechů. A bylo to střetnutí vždy příjemné, kdy si člověk uvědomí svůj skutečný vztah k domovu. Nazval bych to asi takovým „transcendentálním patriotstvím“.

K této krátké odbočce bych rád napsal jen několik slov o lidech, které jsme poznali a tím vlastně i znovu poděkoval za jejich otevřenost a pomoc. V podstatě všichni nám hned nabídli přístřešek, sprchu, něco k jídlu a hlavně skvělou společnost. Musím se usmívat, když tak zpětně vzpomínám na vypité láhve karibského rumu, které nechyběly na žádném stole hostitelů a na kocovinová rána, při kterých jsme se vždy hlasitě a dojemně loučili. Chtěl bych poděkovat i za příjemné rozhovory dlouho do noci, kdy jste nás nechali nahlédnout do svých životů. Doufám, že se opět potkáme, ať už u nás nebo někde za hranicemi. Děkujeme za kousek domova tak daleko od domova.

Místa, která nosím v srdci

O této kapitolce bych dokázal napsat skutečně hodně, ale rozhodl jsem se jen krátce popsat a snad i doporučit pár mých oblíbených míst, která skutečně uloupila kousek mého srdce a zanechala v něm nesmazatelnou vzpomínku.

Pointe des Chateaux

Jedná se o nejvýchodnější výběžek a zároveň o jedno z nejkrásnějších míst na Guadeloupe. Na jedné straně se rozprostírá dlouhá písčitá pláž a na druhé útesy s krátkým výstupem k velkému kříži a vyhlídkou. Při potápění bylo pod vodou plno korálů a pestrobarevných ryb a podle mě je zde asi nejhezčí potápění na celém ostrově. Snad jediná nevýhoda je za dne téměř neexistující stín a v noci celé roje mušek – u kterých se zdržím komentáře, jelikož mě napadají jen vulgarismy.

Grande Anse (Velká Anča)

Asi jeden kilometr dlouhá písčitá pláž s velkými vlnami a křišťálovou vodou (velkou výhodou je i stín, kterého je tu dostatek). Přejmenovali jsme pláž na Velkou Anču a to z jednoho prostého důvodu: Potkali jsme zde asi nejvíc Čechů. Další příznivou informací (pro baťůžkáře jako jsme my) je absence mušek!

Hamak Camp Guadeloupe

Již zmíněný Hamak Camp právem uloupil kousek mého srdce. Díky jeho majitelům jsme se dostali na místa, která bychom bez jejich rady nenašli. Stejně i samotný kemp se pro nás stal neoddělitelným symbolem Guadeloupe.

Pláž Caraibe

V podstatě se jedná o obyčejnou pláž, ale i tak byla přece jen něčím zvláštní. Spali jsme kousek od ní v jednom altánku a střídavě jsme drželi hlídky. Já držel první od devíti do dvou a během těchto hodin se událo tolik věci, že mám nutkání o nich napsat. Ve vedlejším altánku se mladá černoška učila na africký buben. Kolem desáté se u dalšího altánku rozproudila vášnivá debata v kreolštině a několik starců hlasitě hrálo domino o peníze (celé představení trvalo do půlnoci). Následně jsem vykouřil dvě cigarety s kolemjdoucím, který si chtěl prostě jen popovídat (On mluvil francouzsky a občas španělsky a já jen anglicky, ale nikomu to nevadilo). Kolem jedné hodiny ráno, přišel asi třicetiletý muž, který si hned vedle nás natáhnul hamaku, vykouřil s námi jednu cigaretu, doporučil pár „neznačených“ cest a šel spát. Já si průběžně četl, psal, hodně kouřil a málo spal. Sice jsme druhý den byli značně unavení, ale i tak to byla jedna z nejhezčích nocí na Guadeloupe.

Kwatulendův dům

Již jsem se zmínil o milém rastafariánovi, který nás vzal k sobě domů a naučil nás spoustě nových věcí a nemůžu jinak, než i jeho dům uvést na seznam Míst, která nosím v srdci. Na jednom z vrcholků stojí malý zarostlý domek a v něm žije Kwatulendo. Dům si kdysi postavil sám se svými přáteli a místo je to vskutku kouzelné. Kwatulendo je jeho součástí, nechal v něm své srdce a ducha (podle svých vlastních slov). Pro nás to bylo místo klidu a odpočinku, místo, kde jsme rozprávěli o lidech, přírodě, lásce, životu a smrti… Místo, které navždy zůstane v našich srdcích.

Mohl bych psát pořád dál a dál, ale na to není čas ani prostor. Stačí snad říct, že nás ostrov Gwada okouzlil a přirostl k srdci. Je proto těžké vidět to, jak se mění a slýchat od místních, co všechno se na ostrově děje. Chci tímto všem, kteří jsou součástí našich vzpomínek na Guadeloupe, poděkovat a doufám, že si ostrov zachová takovou autenticitu, jako doposud. Měsíc není krátká doba, ale uteče jako mžik, jako mrknutí oka, a to za předpokladu, že se zamilujete. A my se zamilovali. Celý Guadeloupe je místem, které nosím v srdci.

Mírný příboj za slunečného dne

Foto © autor textu


Další články v Postilionu